Pokaždé když čtu Bibli očima moderního čtenáře a nacházím v ní jevy, události, témata a otázky, které má a kterými žije společnost mé doby, docházím k závěru, že Bible je kniha lidských příběhů, v nichž se člověk v chybách a nedostatcích mnoho nelišil od člověka mé doby. Jedno z témat společných jak pro naší dobu tak pro dobu Bible je společenský jev známý jako rivalita. Její zjednodušená definice zní takto: Rivalita je lidská činnost vědomě vyvíjená za účelem zvítězit. Rivalita je více agresivní než konkurenční boj a méně agresivní než válka, i když právě válka může být snadným následkem a pokračováním rivality. Rivalita vzniká všude mezi dvěma a více stranami. Začíná ve vztahu partnerském a pokračuje ve vztazích veřejných – politice, obchodní oblasti, kultuře i náboženství. Rivalita se objevuje všude tam, kde se jedná o moc a kontrolu nad lidmi, majetkem, myšlenkami a veřejným míněním.

Případy rivality, jak je nacházím v Bibli, se ve své podstatně neliší od rivality mé společnosti dnes. Jen zvyky je odlišují. O manželské rivalitě čteme v knize Genesis v případě dvou párů žen Sáraje a Hagar, Ráchel a Ley. Sáraj a Ráchel byly neplodné a ztrácely tak u svých manželů, Abrahama a Jákoba, pozici té, která mu dává syna a následovníka rodu. Přesto, navzdory svému hendikepu, obě vyvíjely velké úsilí, aby mezi všemi ženami byly svými manžely přijímány jako první a jediné. Jejich rivalita do atmosféry pokojného domova vnášela hádky a slzy a sužovala jak je samé a jejich protivnice, tak i jejich manžely. 

Jiný případ biblické rivality, tentokrát rivality politické, nacházíme v případech mužských vůdcovských postav Mojžíše a Davida. Jako kdyby vůdčí pozice jednoho člověka automaticky zakládala podmínky pro rivalitu v jiném člověku, který tuto pozici nemá. O Mojžíšovi čteme v knihách Exodus až Deuteronomium. Ten se musel s rivalitou poprvé vyrovnávat, když dostal od Hospodina úkol, aby vyvedl Izraelce z Egypta. Farao si chtěl udržet svou pozici prvenství a kontroly nad zotročenými Hebreji až do poslední chvíle a použil všechny své mocenské možnosti – zbraně i kouzla. Ale neobstál. Podruhé Mojžíš rivalitu pocítil, když se jeho vlastní sestra Mirjam chtěla stát vůdkyní Izraelců místo něj. Podobně se situace opakovala později, kdy o výsadní postavení bojoval kmenový náčelník Kórach. 

A jak se s rivalitou potýkal král David? O tom čteme v knihách Samuelových a 1. Královské. Poprvé s ním o prvenství soupeřil král Saul, který se cítil ohrožen kvůli Davidově popularitě u lidu a považoval ho za rivala, jemuž jde o jeho místo. David se stal králem po Saulově smrti a rivalita Saulových synů, kteří si nárokovali vládu po svém otci, se Davidovi stala na dlouhou dobu těžkou přítěží. Později se Davidovi stal rivalem i jeho vlastní syn Abšalóm, který chtěl svrhnout svého otce, a po něm se o totéž pokusil i benjamínec Šéba.

Král David měl mnoho žen a mnoho synů. Když dorostli a David zestárl a měl předat moc jednomu z nich, dva ze synů, Adónijáš a Šalomoun, se stali neústupnými rivaly v boji o prvenství následovníka na trůn. Nakonec se jím na přímluvu proroka Nátana stal Šalomoun. Rozdělením království po Šalomounově smrti dějiny rivality nekončí. Naopak. Bujela čím dál tím více, až obě království, izraelské a judské, přivedla k úplnému zničení. – Poslední projevy rivality v Bibli, tentokrát náboženské, najdeme v knichách prorockých. Zatímco Izraelci podléhali přírodním kultům a mnohobožství po vzoru svých sousedů, proroci s nimi neoblomně bojovali o prvenství víry v Hospodina, který skrze Abrahama, Mojžíše a Davida s Izraelem uzavřel smlouvu věčného partnerství.

Jeden příklad za všechny: V 1. knize Královské čteme o střetnutí proroka Elijáše s proroky boha Baala. Oběma šlo o prvenství a kontrolu nad náboženským životem obyvatel. Elijáš v tomto boji s pomocí Hospodinovou zvítězil a porazil na čtyři sta baalovců.

Jaké si z toho můžeme vzít poučení? Viděli jsme, že následky rivality jsou dvojznačné. Sáraj a Ráchel sice vnesly nesvár do svých rodin, byly to nicméně ony, jejichž synové Izák a Josef mají pro dějiny spásy židovství a křesťanství větší zásluhu než synové jejich rivalek. Mojžíš, David a Šalomoun byli sice pronásledováni svými politickými rivaly, ale ve střetu s nimi jen vynikala pravost Božího povolání k úkolu, který nemohl splnit nikdo jiný než oni. Proroci byli sice neúprosnými rivaly věr a pověr kultů a ritů přírodních bohů, kteří ke svému boji často použili zbraň, ale uchovaly pro nás svědectví o pravém a živém Bohu Hospodinu.

Následky rivality jsou tedy dvojznačné. Máme o nich důkazy z dob dávných i doby současné. Co tedy dělat, je-li rivalita osobní problém a společenský jev, jemuž se nikde nevyhneme? Pokoušejme se vést náš boj o prvenství především s námi samými. Učme se umění bojovat se sebou samými spíše než s druhými. Bojujme s tím, kým jsme byli včera a kým chceme být zítra v prvenství ve vztahu k Bohu, poctivému a morálnímu životu, zodpovědnému a služebnému postoji k tomuto světu. Pak se rivalita stane pomocí nejen nám samým, ale i našim partnerům, sousedům a spolupracovníkům.