Nedávno uvedená filmová novinka režiséra Chmela Pivsona vzbudila při svém uvedení velký rozruch nebo přinejmenším rozpaky. Pivson je totiž při popisu jednotlivých scén naturalistou, takže některé částí filmu vzbudí pohoršení nejen u diváků, ale i u řady organizací. Celý Pivsonův problém je v tom, že neinterpretuje Kristův příběh celý, ale vybírá si z něho pouze jedinou událost: průběh svatby v Káni Galilejské.

Chmel Pivson, sekularizovaný Australan z tradiční katolické alkoholické rodiny, zažil před 12 lety delirium tremens, při němž u něj došlo k obrácení. Film je plodem tohoto obrácení. „Chci sugestivně zprostředkovat lidem atmosféru, která na svatbě panovala, a chci znázornit tu opojnou radost, kterou Ježíš lidem přinášel,“ dojímá se Chmel Pivson. Film je rekonstrukcí celého průběhu svatby včetně dvoudenního střízlivění.

Málokdo si všimne, že inspiračním zdrojem filmu není evangelium, ale alkoholové vize německého vizionáře Glasse Notoria. Naturalismus filmu spočívá nejen v tříminutové (a trochu nudné) sekvenci proměny vody ve víno, ale hlavně v litrech alkoholu, které se na nás z plátna valí jako potopa, v detailech sklenic, v naturalistických detailech žaludků některých přítomných, neustálé cinkání sklenic atd.

Uvedení filmu vzbudilo protesty některých organizací, například AAA (Asociation of Anonymous Abstinents), která ve filmu vidí propagaci alkoholu. Podle ní totiž film působí tak, jako by Ježíš alkoholikům ustupoval a jako by k největšímu pití došlo právě až po zázraku, z radosti nad ním. I ostatní reakce jsou značně protichůdné. Francouzští a dánští biskupové jsou filmem nadšeni, ačkoli upozorňují, že film může povzbudit radikální abstinenty v honech na alkoholiky.

Americká Sekce pro zvyšování mnohoznačnosti biblických výkladů ve svém prohlášení píše: „Chmel Pivson nám znovu velice plasticky připomíná, že evangelium je zvěst radostná čili opojná,“ a svůj dokument doplňuje seznamem citátů o víně u dopisů sv. Pavla. Určitý odstup od filmu si naopak zachovává vatikánská Komise pro neduchovní závislosti věřících: „Pivson se pitvá v otázce, jak k proměně vody ve víno došlo, ale neklade si otázku, proč k ní došlo.“

Podle Ekumenické rady církví bude mít film dobrý dopad v těch společenstvích, kde se přijímá pod obojí, zvlášť pak u kněží, kteří jsou přece pravidelnými konzumenty vína. List New Yorker Pivsonovi vyčítá, že film přeplnil symboly, které jsou alkoholikovi srozumitelné (roztřesený obraz, bílé myšky, vidění dvojmo), ale pro zbytek populace mohou mít spornou výpovědní hodnotu.

Jako jednoznačně sporná se jeví scéna nedělního rána (či spíše poledne), kdy se svatebčané ztěžka probouzejí a jeden z apoštolů si stěžuje na tzv. „sušáka“, tedy sucho v krku, a říká: „Chlapi, mám žízeň, že bych hladovýmu voko vypil, nemůžete mi některej skočit pro trochu vodu?“ Ježíš se nabízí, že dojde pro vodu. Dotyčný apoštol si ovšem vzpomene na podobnou událost ze včerejšího večera a hlasitě křičí: „Ne, ty už ne, prosím Tě, jinak nevystřízlivíme nikdy!“