Řada olympioniků vyznává heslo "Není důležité nedopovat, ale nezúčastnit se dopingové kontroly". Nad touto pokleslou morálkou, která se objevila právě v místech, nesoucích dodnes stopy chodidel apoštola Pavla, se zamysleli někteří představitelé křesťanských církví a pokusili se najít spravedlivé řešení.

Mlácení se ráhnem do hlavy, křížení dráhy při běhu, skopávání překážek, vzájemné stahování do vody při plavání, výměna vzorku moči při dopingu – to jsou jen některé z mnoha důvodů, kvůli kterým se představitelé křesťanských církví rozhodli mobilizovat své síly. Sešli se poblíž hlavního dějiště atletických disciplín a všichni se usnesli na tom, že musí do tohoto svátku sportu vnést křesťanský rozměr.

Shoda ale už nepanovala v tom, jak toho docílit. Prvním nápadem se pyšnili nadšení mormoni, kteří nečekali na nějaké usnesení a začali bezhlavě stavět misijní stanici přímo na trávě stadionu Spyridona Luise a z ní rozdávat bible přímo atletům běžícím po oválu. Ovšem nepočítali s tím, že hned příští den se zde bude odehrávat kvalifikace kladivářů.

Druhý nápad už byl realističtější, ale také se jej nepodařilo dotáhnout do konce. Přišli s ním baptisté, kteří po závodech odchytávali sportovce, kteří se před startem nepokřižovali, a přemlouvali je - využívajíce přitom jazykové bariéry - ke křtu. Na tom by nebylo nic špatného, kdyby tento křest neuskutečňovali ve vodním příkopu, v němž se několikrát vystřídaly zapařené nohy vytrvalců při 3000 metrech překážek. Kalná voda zchladila nové konvertity. Co teď?

Nakonec přišel někdo s tím, že by se mohly stávající disciplíny obohatit o nějaký detail, který viditelně odkazuje ke křesťanství. Neprosadilo se ovšem ani házení kamení po Máří Magdaleně, ani jinak nápaditá myšlenka funkcionářů ze zemí s ortodoxními církvemi, kde tradičně panuje nadvláda v silových disciplínách: štafeta s dřevěným křížem na 14 x 100 metrů. To první by ztroskotalo na hledání nových dobrovolnic, to druhé by vyžadovalo rozšíření jednotlivých drah nejméně o metr.

Nezbývalo tedy nic jiného než vymyslet zcela nové disciplíny. Biskupové z tradičně silných automobilových velmocí (Španělsko, Jižní Amerika, Francie) přispěchali se soutěží, zvanou "co nejvíc mší v co nejvzdálenějších kostelech", která by ovšem byla finančně velice náročná a způsobila by dopravní kolaps už tak chaotické řecké dopravy. Po dlouhých debatách se Ekumenický výbor pro posílení duchovního prvku na olympijských hrách usnesl na zařazení disciplíny, kterou podpořili všichni - tzv. "Ježíšova trojboje", náročného natolik, nakolik jen křesťanství může být náročné.

A skutečně: na všech třech jeho částech si sportovci vylámali zuby. Posuďte sami: chození po vodě, proměňování vody ve víno na čas a jako poslední vstávání z mrtvých.

Už na první části většina závodníků ztroskotala. U chůze po vodě se totiž hodnotil nejen čas, ale bodovala se i elegance a jistota kroku. Do cíle došel pouze jeden závodník, ale u něj se později prokázalo požití zakázané látky: polystyrenu, který nejen jedl, ale navíc si ho nechal implantovat pod kůží.

Také druhá část Ježíšova trojboje znamenala křest ohněm. Jen mimochodem: afričtí duchovní původně místo proměňování vody ve víno navrhovali utěšování bouře na čas, tajně doufajíce v moc svých animisticko-křesťanských šamanů. Ovšem to jednak vyžadovalo dlouhé časové prodlevy a jednak silná vinařská lobby ve Vatikánu vykonala svoje.

Poslední disciplína pak náležela jen těm opravdu silně věřícím. Závod málokdo dokončil. Ještě před začátkem závodu navíc radikální evangelikálové, kteří musí mít vždycky něco extra, prohlásili, že trojka je málo biblické číslo, proto vyrukovali se svým vlastním soukromým Protestsedmibojem, kde k třem zmíněným disciplínám přidali ještě přibíjení papírů na vrata, parkur na beranech (hodnotil se i výraz protestu během jízdy), stavění vozové hradby a čtení bible na čas. Ani tento závod ovšem neměl vítěze, ba ani poražené.

Další články autora najdete na adrese http://www.webpark.cz/prokoptunel.