"Co dělá biskupa biskupem, není vnější nádhera, ale vnitřní síla." Autorem této věty je proslulý kazatel, kněz pro mládež, bývalý vězeň a jeřábník, teolog "svobody a konvergence", přednášející na VŠ Druhý vatikánský koncil, spoluzakladatel Radia Proglas, autor expertízy k svěcení žen, jeden z prvních biskupů skryté církve vysvěcený Felixem M. Davídkem, neúnavný iniciátor řady projektů a současný mikulovský probošt Stanislav Krátký (* 1922). Dodnes je v naší církvi tak trochu na okraji - jak geograficky, tak názorově. Tento dluh snad částečně vyrovná kniha rozhovorů K plnosti dobrého bratra Stanislava Krátkého, z níž je tato ukázka. Kniha vyjde v říjnu v nakladatelství Cesta.

První část rozhovoru najdete zde.

Kdo je podle vás nejvíce opomíjenou skupinou v církvi?

Nejspíš muži. Nesmíme církev feminizovat! Někdo říká, že naše církev preferuje muže, ale přitom celá liturgie je feminizována, podřizuje se ženám - prostě proto, že ony víc navštěvují obřady. Kde jsou nějaká čistě mužská společenství? Pro mě je třeba zajímavé uspořádat setkání bývalých ministrantů anebo při lidových misiích vyčlenit zvláštní setkání jen pro muže.

V naší církvi by měli být lidé, kteří muže osloví a jsou schopni z církve vybrat to, co muže přitahuje. Muži mají radši nějaký souboj názorů, ohnivé diskuse a filozofování. To svaté ženy nudí a radši se půjdou modlit růženec, ale zase kdybyste jim řekl, ať přidají k desátkům nějaké zamyšlení, tak se začnou ošívat.

Další opomíjenou skupinou jsou rodiny jako celek. My se často zajímáme o děti v Africe, o evangelizaci pohanů, adopci na dálku. Nic proti tomu, ale mnohdy nemáme čas na své nejbližší a může se stát, že naši nejbližší se stávají posledními. Zapomínáme, že duchovní komunitu má tvořit i rodina, která by se měla aspoň jednou za půl roku sejít a vyměnit si duchovní zážitky.

Rodiny se dneska pošlou do nějakého centra nebo poradny plánovaného rodičovství, ale to přece může odradit. Vůbec v církvi chybí rodinný duch: farář daleko od lidu, biskup daleko od faráře, kurie daleko od biskupa. Chcem přizvat odloučené bratry, a sami přitom netvoříme rodinu.

A další věc, co v církvi chybí, jsou duchovní vůdci a podnikaví lidé, i přímo podnikatelé. Když někdo začne dělat něco navíc, hned je podezřelý. Je tu mimořádně rozšířený strach z někoho, kdo je výjimečně schopný - což zde neplatí jen v církvi, ale i jinde. Církev umí vytvořit desítky různých sekcí a center a dát tam lidi, kteří mají moudrost i víru, ale neumí tam dát lidi, kteří mají odvahu a podnikavost.

Podle průzkumů je Česká republika jedna z nejteističtějších zemí světa. Co na to říkáte?

Nic. Vy neznáte zásadu: Čím je svět ateističtější, tím víc je připraven k evangelizaci?! Vždyť to jsou všechno děti Boží a my se je musíme snažit zkrášlit, pomoct jim, ale pozor: ne je obracet. Tady pořád někdo říká "obracet". "Musíme lidi obracet!" Kde to jsme?! Obracet můžu husu na pekáči v troubě, ale ne člověka! Toho musím duchovně zlidštit neboli hominizovat, a hlavně s ním - než ho vůbec včlením do nějakého společenství - musím mluvit.

Polidštění člověka - to je největší úkol církve! Někteří by ho chtěli hned zbožšťovat, ale ještě ho nemají zlidštěného. Co se týká toho ateismu, oni přece i ateisté mají dobré myšlenky - například jeden z nich prohlásil: "Nevěřím v peklo, ale bojuji za to, aby na světě nebylo." To je pěkně řečeno!

K vaší otázce se vůbec nejlépe vyjádřil - a to ve svých 95 letech! - kardinál König. Řekl, že většina lidí, i když nejsou začleněni do církve, Boha nějak hledá. A teď vám to ocituji: "Vzdor všem negativním statistikám tvrdím, že náboženství patří k podstatě člověka. Naše doba není jednoduchá, ale je třeba v ní hledat pozitivní věci a potěšující skutečnosti. Dobro má tichý hlas a nelze jej slyšet snadno, právě proto musí být naše pozornost k němu ještě větší než obvykle."

Znáte výrok Václava Klause, kdy církev srovnal se spolkem zahrádkářů?

Ano, a nevím, proč se z toho dělal takový humbuk. To přece není nic urážejícího! Mnozí bratři se nad tím pohoršili, jako kdyby řekl "spolek alkoholiků". Ale vždyť církev je ještě něco méně než spolek zahrádkářů! Pozor, my totiž na rozdíl od zahrádkářů nemáme právní subjektivitu jako celek (tu mají jen fary, biskupství, atd.). Takže srovnání se zahrádkáři nám lichotí.

Někteří si myslí, že dobrý bratr Klaus naší církvi nepřeje, a mají z něj strach, ale já neznám žádné jeho vyjádření, kde by měl něco proti církvi. Pokud by si naše církev udržela úroveň, kterou měla před smrtí kardinála Tomáška, tak by třeba i on nehledal v našich vyjádřeních to, co se mu nezdá.

A pokud má výhrady k církevním restitucím, tak s ním naprosto souhlasím. Další majetek by byl pro církev víc trest než dar. Klidně bych vytvořil preambuli, že majetek má v církvi být na posledním místě.

Jak bude podle vás vypadat katolická církev v budoucnosti?

Nejspíš se budou dále formovat spíš malá společenství než velké farnosti. A tato společenství pak bude potřeba integrovat, ale ne křečovitě - například dávat dohromady babičky s univerzitními profesory. Každopádně církev musí pochopit člověka v jeho celistvosti, ke každému musí mluvit jiným jazykem, jinak k dělníkům a jinak k akademikům, každý má právo chtít jiné homilie a jiná svědectví. Nic se také nestane, pokud se tvář církve změní, není třeba se bát, pokud se například více zafrikanizuje. Vše se spojuje a už nelze mluvit o nějaké italské, francouzské a už ani o západoevropské církvi.

Jak bude podle vás vypadat víra dalších generací?

Hans Küng už během II. vatikánského koncilu zdůraznil, že svět se dnes nezajímá o teoreticko-teologické výpovědi na téma bytí světa a jeho rozvoje, že nepotřebuje být poučován o důležitosti církve. Svět ani tolik nežádá od církve, aby vypovídala pravdy, ale chce po ní, aby byla pravdivá a za pravdu se angažovala!

Felix Davídek to přirovnával ke klíčům, které jsou symbolem autority: "Církev má klíče, ale jen s nimi hrká jako žalářník na Mírově, místo aby odemkla, i přes různé omyly, které tím vzniknou." Víra není ideologie, ale komunikace s tím, co mě přesahuje - nejde tedy o to jen odříkat naučené modlitby, ale je třeba upřímně hovořit s Bohem.

Bohužel dosavadní praxe církve někdy připomíná člověka, který chce malé dítě naučit mluvit tím, že mu slovníkem jazykového experta přednáší zákony gramatiky, ačkoli ví, že dítě se nejlíp a nejrychleji naučí mluvit od maminky! Kristus nebyl profesorem teologie nebo učeným rabínem, který by založil školu s názvem "Jošua de Nazaret"!

Byl dárcem života. Kristus přece neřekl samařské ženě, že má jít nejdřív na půl roku do katechumenátu, ale diskutuje s ní bez nějakého poučování téměř nejzávažnější teologická témata - jako třeba to, kde máme uctívat Boha. Dnes potřebujeme praktickou, žitou víru. Proč má takovou popularitu otec Pio? Protože měl charisma poznání lidského srdce.

Jakou roli budou v církvi hrát nová hnutí a komunity?

Je to něco, co k církvi vždy patřilo. Řeholníci třeba mají jaksi jistější pozici, protože mají za sebou společenství řádu. Všimněte se, co dokázal Tomáš Špidlík! Vždycky říkám řeholním sestrám: "Ani nevíte, jakým jste znamením pro svět. Když vás lidé potkají na ulici, jsou překvapeni, že existují pěkné ženy, které nemají odpor k sexualitě, ale obracejí se k něčemu vyššímu."

A nová hnutí nezakládají už jen výrazní jednotlivci, ale celé komunity, které se na spiritualitě domluví - například servíty založilo sedm lidí. Každá farnost dnes může vytvořit vlastní spiritualitu. Nikdo ovšem nesmí prosazovat jedno hnutí na úkor druhého. U nás bohužel trochu platí: "Buď jsi Foko, nebo boko" - buď jsi v Hnutí fokolare, nebo jsi trochu bokem.

Co vyvozujete z módního zájmu o východní nauky a duchovní směry?

Východní nauka se k vám dostane jednodušeji, máte mantru a nemusíte chodit ke zpovědi, nemusíte se s nikým moc bavit, nemusíte si dávat do pořádku manželství. Za zamyšlení stojí to, že lidé zde nacházejí mystiku, kterou v poslední době bohužel v naší církvi nenacházejí. Chybí nám dominikánská revue Na hlubinu, která razila dost hlubokou mystiku. Chybí nám poznání, že Bůh je v nás, ne na nebi.

* * *
V roce 1970 jste vypracoval expertizu k svěcení žen pro kobeřický synod, kde se o této věci hlasovalo. Odpůrci svěcení žen tvrdili, že Kristus mužskou výsadu kněží naznačil tím, že mezi apoštoly nebyla žena...

To sice nebyla, ale jinak lze říct, že Kristův vztah k ženám byl vzhledem k tehdejším zvyklostem naprosto revoluční. Třeba s obyčejnou Samaritánkou mluvil o nejdůležitějších teologických otázkách. Navíc ona sama byla vlastně první apoštolkou, protože jí řekl, aby zvěst o něm šířila dál!

A první osoba, které se podle evangelia Kristus zjevil a které oznámil velikonoční vítězství, byla Marie Magdalena (o které se mimochodem říká, že byla prostitutka, ale v bibli o tom není žádný důkaz). A s kým Kristus probírá vzkříšení mrtvých, jednu z největších otázek?! S apoštoly?! Ne, s Marií a Martou z Betánie.

Dokážete si představit ženu za oltářem?

Dnes už obrovská sociální emancipace ženy opravdu pokročila, ženy nemůžou být ani v církvi přehlíženy a nelze se ve všem neustále odvolávat jen na tradici. Navíc musíme počítat s tím, že v některých zemích bude čím dál méně kněží. Já si třeba velmi dobře umím představit, že bych od ženy dostal rozhřešení ve zpovědi - vždyť všichni víme, že v niternějších věcech má člověk vždy daleko větší důvěru k mamince než k otci.

Máte v knihovně knihu Wir sind Priesterinnen, která popisuje svěcení žen v Rakousku roku 2002. Co o této události víte a jak se na ni díváte?

Toto svěcení udělil jeden jihoamerický duchovní a odehrálo se na lodi na Dunaji, protože na řece je jakási exteritorialita, aby někdo neřekl, že to bylo v konkrétní farnosti. Ty ženy pak byly stiženy trestem. Bylo to ale atraktivní spíš pro novináře než pro kněze.

Je to něco, co myšlenkově navazuje na Lídu Javorovou, ale nestavím se k tomu moc pozitivně a zatím považuji za kontraproduktivní pokračovat tímto způsobem. Ta otázka musí být řešena nějak jinak, například v rámci koncilu, zasazená do nějakých souvislostí - například se nabízí otázka dialogu s anglikánskou církví.

Každopádně není vyloučeno, že bude v budoucnu Felixův čin zhodnocen a pochopen, možná budou mluvit o jeho genialitě. Co když to bylo vanutí Ducha?! Vždyť známe osudy Galilea nebo Koperníka a dalších průkopníků. Bylo vždy v církvi všechno se souhlasem Magisteria?!

Podle některých zvěstí jste měl být tomuto říčnímu svěcení osobně přítomen.

Některé z těch žen mě v Hrádku navštívily ještě v době, kdy jsem nevěděl, co se chystá. Pak mi něco o tom říkali, ale já jsem usoudil, že už mám těch průšvihů celkem dost - myslím si, že dnes opravdu nemusím mít obavu z toho, že by mě kanonizovali.

Kniha s úvodem M. Badala a řadou dosud nepublikovaných dokumentů, která kromě samotného pestrého života Stanislava Krátkého přináší i jeho názory na celibát, na způsob pastorace, na svěcení žen atd, vychází v nakladatelství Cesta (www.cestabrno.cz). Toto nakladatelství vzešlo ze samizdatu a již vydalo přes 160 titulů křesťanské literatury, z čehož asi dvě třetiny tvoří překlady z cizích jazyků. Z posledních titulů jsou širšímu publiku známy např. knihy Hovory s Petrem Kolářem, Z hlubin bezedných (o Ludmile Javorové) nebo právě aktuální kniha Naděje proti temnotám Richarda Rohra, která navazuje jeho předchozí úspěšné tituly tohoto amerického františkána s netradičními názory.