V Odysseovi se dočteme (VI, 182-4), že na světě se nic nevyrovná tomu, než když muž a žena svou domácnost vedou ve svornosti smýšlení. A tutéž myšlenku o tisíc let později vyslovil i Žid Ježíš Sirach, jako kdyby ji od Řeka Homéra slyšel vyslovit v branách Jeruzaléma: (25,1) Mezi třemi věcmi, které se mi líbí a jsou ozdobou před Bohem, je, když se muž a žena vzájemně snášejí.

Moudrost a poezie jsou květy živené bolestí. Jak jinak by tu oba mudrci mohli mluvit o svornosti, snášenlivosti a jednomyslnosti, když právě jejich nedostatek zaviňuje rozpad vztahu mezi mužem a ženou?

Český sociolog I. Možný dokonce uvádí (Sociologie rodiny, 171-197), že každé třetí manželství v dnešní euroamerické kultuře končí rozvodem. Prožíváme rozvodovou revoluci, která vytváří nové typy mezilidských vztahů s těžko odhadnutelnými dopady na lidskou civilizaci.

Podíváme-li se ovšem do daleké minulosti, zjistíme z nejstarších zákoníků lidstva, že rozvod není výlučným jevem jen a pouze naší doby. Rozvod právně řešil už sumerský král Urnammua (2111-2093 př. Kr.) a předpokládá se, že ústní podoba rozvodového práva existovala již v době, kdy lidé vstupovali do manželství a žena s sebou do nové rodiny přinášela otcovo věno. Rozvedli-li se, nebo zaniklo-li manželství, nebo byla-li žena mužem zapuzena, odnášela si zpět otcovo věno, pro něž musela existovat doložitelná smlouva. Ne-li psaná, tedy dosvědčená svědky. Je nasnadě, že rozvodové právo ve starověku stranilo muži, a to nejen v Mezopotámii.

Náš současný právní řád chápe manželství jako občanskou smlouvu dvou lidí, kterou mohou kdykoliv zrušit. Připouští rozvod na návrh jen jedné strany, a dokonce i při odporu strany druhé. O rozvodu rozhoduje soud, který vychází z principu společenského zájmu a účelu. Tím je podle zákona založení rodiny, vytváření zdravého rodinného prostředí, výchova dětí a vzájemná pomoc a podpora manželů. Příčina rozvratu, ne však právní důvod, může spočívat v chování manželů (nevěra, opuštění, násilné chování etc.) a nebo mít objektivnější povahu (choroba jednoho z manželů, neplodnost, impotence, frigidita etc.)

I. Možný uvádí ještě jiné příčiny, které se spoluúčastní na rozvratu rodiny: jak je manželství chápáno (občanská smlouva, svátost); doba trvání manželství, jež uplyne, než manželství skončí; mládí partnerů, když do manželství vstupují; rovnocenná ekonomická moc a ztráta závislosti na příjmu manžela; stupeň a rozdíly ve vzdělání; společenská rozdílnost původu; výše dosaženého IQ; zájmové a profesní zaměření; vzrůstající zaměstnanost žen; výše vzdělání dosaženého ženami; místo pobytu ve městě; nábožensky smíšená manželství; děti rozvedených rodičů; pořadí manželství (druhé je stabilnější než prvé) etc.

Tváří v tvář těmto příčinám rozvodů vidíme poněkud lépe, že Homérova a Sirachova vyznání, totiž že svornost, snášenlivost a jednomyslnost jsou tvořivými přístupy k manželskému štěstí, míru a funkčnosti manželského svazku, nejsou vůbec samozřejmostí.

Jaké si z jejich rady můžeme vzít poučení? Je jen na každém jednotlivci, co všechno má či musí spolknout anebo snášet, než začne hledat právní řešení svých manželských problémů a usilovat o rozvod. Je rovněž osvědčenou zkušeností, že mír, funkčnost a tím nabyté štěstí mezi partnery bývá získáno tehdy, je-li vykoupeno sebeobětí jednoho z nich.