Ráda bych věděla, proč v liturgii hodin jsou v žalmech vypuštěny některé verše - jen namátkou Ž20(21);30(31);34(35);58(59)142(143). Chápu, že Církev může určit, jaké biblické texty (žalmy) budou obsahem liturgických modliteb, může však takto z celku žalmu vypustit třeba 4-5 veršů zprostřed žalmu, a tím změnit celý jeho smysl. Domniívám se, že takto manipulovat s Božím slovem nelze a nemá na to oprávnění ani Církev.

Musím přiznat, že v jednom pohledu mi tazatelka hovoří z celé duše. Také mi docela vadí “upravované” části Písma svatého. Což o to, v takovém breviáři, na který se pisatelka vlastně ptá, to ještě není tak hrozné. Je pro mne pochopitelné, že pro lepší spád lze některé části žalmu vynechat. Také se často tradičně vynechávají pasáže o “povyrážení zubů nepřátel” a další, které vyvolávají ve čtenáři smíšené pocity. Vzhledem k tomu, že nejde přímo o Bibli samu, ale o modlitební knihu, jsem s to pochopit, že sestavovatelé musí svým způsobem části Písma vytrhávat z kontextu.

Co mne ale přímo doběla rozžhavuje, je podobné zacházení s texty Písma v lekcionáři, tedy v knize, z níž se při mši svaté čte první (v neděli i druhé) čtení a evangelium. Docela chápu, že sestavovatelé lekcionáře přihlíželi k pedagogickým a katechetickým zřetelům a například vynechají v souvislém původním textu písma pasáž, která je evidentně vložena. Sledují tedy jakousi dějovou linii pochopitelnou a srozumitelnou na poslech. Horší jsou místa, kde vynechávají např. půlku věty, kterou je celý úsek uvozen. Občas se stává, že pro mne právě tato půlka věty, nebo odstavec jsou tím klíčovým místem k výkladu při kázání. Nezbývá, než abych posluchače seznámil s chybějícím textem a také někdy s jeho zasazením v celkovém kontextu.

V této souvislosti asi bude trochu překvapivé mé tvrzení, že Církev skutečně má nárok takto Písmo krátit, sestříhat. Ostatně právě lekcionáře, breviáře a další modlitební knihy musejí mít církevní imprimatur, tedy duchovní autorita se zaručuje, že nedošlo k žádnému podstatnému zkreslení. O tom, že části textu jsou přeskočeny, máme vždy informace v záhlaví, kde jsou uvedeny verše a jejich části, z nichž je úryvek sestaven. Mohu tedy mít nesouhlasné pocity se způsobem krácení, s kvalitou práce, ale věřím, že biskup či jím pověřená autorita vše prověřila a neshledala, že by text byl nějak deformován.

K této problematice ještě podotýkám, že i každý český překlad je výkladem Písma svého druhu a pokud si k ruce vezmeme různé překlady české i cizojazyčné, nestačíme někdy žasnout.

Výklad Písma ale není ponechán svévoli čtenáře, např. v kostele při mši může kázat jedině jáhen či kněz – to vše v podstatě v zastoupení biskupa. Každý kazatel, pokud koná exegezi, tedy výklad Písma, není také odkázán na svou fantazii, ale na léta studií a znalostí a také na tradicí předávané výklady toho kterého místa Písma. Proto mám za to, že text breviáře je nutno brát jen jako útržky Písma, jako návodné modlitby a ne jako ucelený autentický text, který vykládám. Ještě je dobré vědět, že i rozdělení na kapitoly a jednotlivé verše Písma je tradice vzniklá zhruba 1100 let po Kristu, nebo že překlady jsou stále zdokonalovány nejen ve vývoji národních jazyků, ale také ve vědeckém zkoumaní a objevování jednotlivých pramenů Písma – rukopisů. V tom případě má právě jedině Církev nárok na to, aby rozhodla, jak které místo překládat a vykládat, eventuálně zpřesnit.