Seznamka
Nepochybně ji má i psycholog Jeroným Klimeš: „Trestné činy totiž většinou nepáchají děti gaunerů, ale převážně rozmazlené děti z tzv. normálních a spořádaných rodin. Problém je totiž skryt v zanedbané péči. V dnešním blahobytu mají děti z hlediska materiálního, na co si vzpomenou. Avšak chybějí jim rodiče, kteří jsou často přezaměstnaní. Vzniká tedy paradoxní obraz - vcelku velmi pracovití rodiče versus velmi líné a rozmazlené děti, které nevědí, co je povinnost, řád či odpovědnost.“ (MfDNES 13.9.)
Snad ještě lépe to ovšem vystihla Marie Vodičková, předsedkyně Fondu ohrožených dětí, v článku příznačně nazvaném „Děti potřebují rodinu a lásku“ především tímhle: „Většina těchto rodičů je sama obětí násilí, v dětství jim nikdo nepomohl. Dokud nás to nezačne více znepokojovat, dokud se více nezaměříme na prevenci násilí na dětech, dokud děti neochráníme před škodlivými informacemi a materiály, dokud nepodpoříme rodiny tak, aby v co největší míře mohly plnit svou roli, dokud rodiče i jiní dospělí nebudou dětem kladným vzorem, dokud si jich děti nebudou moci vážit a dokud si nezačnou vážit sebe samých, do té doby se budeme muset obávat nejen dospělých, ale i dětských vrahů.“ (MfDNES 15.9.)
Nemýlí se rozhodně ani Petr Uhl, když svůj komentář v Právu (14.9.) končí takto: „Nevlídný postoj společnosti k dětem a jejich časté odkládání do ústavů je totiž pro ni ještě nebezpečnější než vzrůst brutality nezletilých delikventů. S tím musíme všichni něco dělat.“
Konečně velmi přesnou diagnózu vyslovil primář bohnické léčebny Zdeněk Bašný, když na otázku Práva (15.9.) „Co by měla společnost dělat, aby podobné brutalitě preventivně předcházela?“ odpověděl: „Přijmout komplexní opatření ve výchově, v rodině, ve škole, v celém společenském systému. V hodnocení nejen kvality života, ale i základních hodnot.“
Tolik pravdivých poznatků naráz – a že by nám to nestačilo k nějakému kloudnému praktickému řešení? Bohužel nestačilo. To, co se teď čím dál tím častěji projevuje jako šokující projevy brutality dětí, je jen nejviditelnější příznak „systémového onemocnění“ společnosti. Té naší – západní. U nás pouze se to projevuje v přímočařejší podobě, protože už desítky let žijeme v prostředí skrz naskrz zesvětštělém, takže nic z hlediska života celku společnosti významného neupomíná na hlubší zdroje našeho lidství.
Lidé, kteří nemají pravdu, tu a tam říkají: „Příčina téhle naší mizérie je v tom, že se lidé nebojí Boha“. Správné je ale jejich tušení, že kořenem našich problémů – a to velmi vážných, které budou bez skutečné terapie jenom dále narůstat – je deficit v duchovním životě. Nejde o to, „bát se“ – pokud možno nějakého Velkého policajta. Lidé dneška se ostatně bojí příliš mnoho a příliš mnoha věcí.
Jde o to najít takový zdroj důvěry, aby se člověk v tomhle našem tak komplikovaném a nebezpečném světě bát nemusel. Aby navzdory všemu zažil a přijal, že je milován. Aby zjistil, že má ohromnou cenu, i když na první pohled v ničem nevyniká. Aby měl odvahu důvěřovat druhým, i když je jasné, že ho čas od času podvedou. Aby dokázal odpouštět sobě i druhým, ačkoliv tak často zklame on i oni. A aby – mimo jiné – byl ochoten jako rodič nést autoritu, protože sám Autoritu, z níž toto všechno čerpá, zná z vlastní zkušenosti a může se o ni opírat.
Tomáš Garrigue Masaryk ve známých Hovorech s Karlem Čapkem odpovídá na otázku, co je pro něj nejhlubším důvodem demokracie: Víra v člověka, v jeho hodnotu, v jeho duchovost a v nesmrtelnou duši. A kousek dál pokračuje: Demokracie pravá, založená na lásce a úctě k bližnímu a bližním všem, je uskutečňováním Božího řádu na zemi. Demokracie je názor na život – spočívá na důvěře v lidi, v lidskost, v lidství.
Problém je v nás – dospělých: příliš málo důvěřujeme v lidství – v onu nesmrtelnou duši, protože nám chybí dostatečně silný Zdroj té nejhlubší důvěry. Jenom z něj lze čerpat dostatečnou odvahu a sílu k tomu uskutečnit všechny ty výše uvedené rozumné nápady.
Autor je publicista a pedagog.
Článek byl původně napsán pro deník Mf DNES.
