Již  několik let je společnost prostřednictvím médií živena nekonečnými půtkami mezi  zastánci tzv. registrovaného partnerství a jeho zarputilými odpůrci. Vše nasvědčuje, že názorová propast je natolik hluboká, že přijatelný kompromis, jež by odpovídal realitě, není vůbec možný. Opravdu ne?

Ve druhé polovině dvacátého věku přispělo poznání v sexuologii k tomu, aby celoživotní náklonnost k osobám stejného pohlaví zbavilo nálepky mravní zvrácenosti a posléze takové jednání dekriminalizovalo. Vývoj šel ještě dále: homosexualita, pojem nepříliš šťastně zvolený, byla vyškrtnuta ze seznamu nemocí. I dnes je však odborná veřejnost rozdělená v pohledu na nezvolenou sexuální orientaci: např. její vznik doposud nikdo uspokojivě nevyřešil.

Seriózní odborníci ji proto stále pokládají za poruchu, při jejímž vzniku hrají roli jak faktory prenatální, tak získané později výchovou, kterou ovšem nelze změnit (alespoň v současnosti). S tímto výrazným posunem v pohledu na homosexuální vztahy jde ruku v ruce snaha gayů a leseb o společenské uznání těchto vztahů, jakož i řešení praktických záležitostí s tím spojených. 

Vznik jakéhosi institutu pro tyto páry je jistě žádoucí-  stát má  obecně podporovat trvalé vztahy a zmenšovat zvýšenou nestabilitu vztahů dvojic stejného pohlaví. Avšak snaha o zrovnoprávnění klasických párů s gay a lesbickými přesahuje všechny únosné meze. Nepřijatelná je proto, že požaduje něco, na co nemá z podstaty věci právo- homosexualita je přece pořád jen odchylka od normy. Ačkoli představy o tom, co normální je a co není, jsou proměnné a liší se v jednotlivých kulturách, heterosexuální vztah je normální ve všech. Argument o tom, že v některých kulturách se na homosexualita běžná či dokonce doporučovaná, neobstojí. Nelze srovnávat například např. přechodné sexuální aktivity v rámci iniciačních obřadů s jakýmsi "zrovnoprávněním"- každá kultura je si vědoma primátu a kvalitativní "nadřazenosti" vztahu muž- žena, byť povoluje i vztahy jiné. Diskriminací rozhodně není nepřiznání všech práv a povinností i společenského statusu homosexuálům.

     Ve sporech o registrované partnerství tedy vůbec nejde o registrované partnerství: homosexuálové z pocitu nejistoty a malého sebevědomí chtějí víc než je jim dáno, jejich názoroví rivalové, především z řad "zlé" katolické církve se zase naopak celý problém dívají jako na "genitální" zvrácenost s odsudkem poplatným morálce 19. století. Přitom obě strany se ve svých názorech dotýkají pravdy, jenže celá "diskuse" se vede konfrontačním stylem, kdy "city" převažují nad věcným řešením problému. Ublíženecký postoj řady gayů a leseb vůči těm, kdo mají jiný názor na jejich požadavky a házení všech jinak smýšlejících do jednoho pytle s "tmáři a netolerantními inkvizitory" efektivní cestou k dosažení spokojenosti  zcela jistě není.

Tento článek byl uveřejněn s laskavým svolením autora.