Památka zesnulých aneb vzpomínka na všechny věrné zemřelé je úžasná věc. Zejména srdce obchodníka jásá. Na odbyt jdou zejména svíce, věnce, květiny a vůbec všechen sortiment, který se v průběhu roku těší pouze příležitostné pozornosti. Zvýšený obrat zažívají i majitelé benzinových pump, neboť na „dušičky“ vyrazí na silnice i sváteční jezdci, vesměs majitelé kdysi luxusních vozů značky Škoda 1000 MB (přepravovat věnce a kytice v prostředcích hromadné dopravy není příliš praktické).

A jakoby tento obchod pronikl i do kostelů a našeho vnímání. Neboť co jiného může vyvstat na mysli člověku, denně masírovanému mašinérií reklamních sloganů a nečestných triků, zazní-li v kostele věta: „splníte-li následující tři podmínky, získáte plnomocné odpustky“? Že by obchod? Byznys? Kšeft? Lacinější než v Kauflandu! Přísně vzato – jde o otázku nabídky a poptávky. Cena, za kterou lze získat určité zboží. Jaká je však podstata odpustků? Jaký smysl má vzpomínání na všechny věrné zemřelé? Pokusím se nastínit některé aspekty, které považuji za důležité a které mi pomohly smířit se s myšlenkou odpustků, jakkoli mi byla po dlouhou dobu značně cizí.

Prvním předpokladem pro opuštění obchodnického chápání odpustků je zavržení prostorového vnímání tří „posmrtných alternativ“: nebe, pekla a očistce. Posmrtné události nelze vnímat jako rozškatulkování lidí do tří kategorií podle zásluh, nýbrž je nutné je vnímat především jako setkání člověka s Kristem.

Druhým předpokladem je opuštění představy, že smrt je pouze jakýmsi přechodem do jedné z výše uvedených alternativ. V lepším případě by totiž mohla být smrt vnímána jako vítězství svobody a lásky. Každopádně, v okamžiku smrti by už o nic nešlo, bylo by takříkajíc dobojováno. Proti této představě je však nutné postavit vyznání víry, ve kterém říkáme, že Ježíš mj. zemřel, sestoupil do pekel a až pak vstal z mrtvých (sestoupení do pekel znamená vejít do stavu smrti).

Vladimír Boublík hovořil o smrti jako o „kenosis“ – tedy jako o něčem velmi negativním, smrt v tomto pojetí znamená skutečné zničení něčeho, co je. Dochází ke „zničení“ člověka a života, rozbíjí se jednota mezi tělem a duchovním rozměrem. Boublík dokonce vyslovuje myšlenku, že člověk ve smrti zakouší záhadné mlčení Boha, jeho skrytí. Ostatně, tento názor může být doložen tím, co Ježíš prožívá na kříži – nekřičí: Otče, hurá, jdu za Tebou, ale naopak: Otče, proč jsi mě opustil?

Ve smrti tedy člověk zažívá něco víc. Spása, kterou Bůh nabízí člověku nespočívá v tom, že by člověk byl bezpečně a „suchou nohou“ převeden z „našeho světa“ na „onen svět". Naopak, smrt je proměněna na rozhodující okamžik, ve kterém se člověk definitivně rozhoduje – buď pro Boha, anebo proti Bohu. A člověk se pro Boha rozhoduje v jakési úzkosti, v okamžiku, kdy je Bohem jakoby opuštěn – a právě tím nabývá toto rozhodnutí zvláštní hodnotu. Rozhodnout se pro Boha pod vidinou nebe (tak, jak je barvitě líčeno jakožto království přepychu a luxusu), to není žádné umění. Ale rozhodnutí se pro Boha v okamžiku strachu a úzkosti má mnohem vyšší cenu, jak se ostatně přesvědčil i jeden ze zločinců, ukřižovaný s Ježíšem.

Tyto dva předpoklady je třeba mít na zřeteli při další formulaci nauky o odpustcích. Je-li smrt mezníkem, ve kterém se člověk rozhoduje pro, anebo proti Bohu, rozhodně tento okamžik nelze vnímat černobíle jako několikavteřinovou záležitost. Člověk se rozhoduje v návaznosti na celý svůj předchozí život. Jde o jakousi konečnou proměnu člověka, člověk zraje pro své konečné rozhodnutí.

Tuto proměnu lze nazvat očistcem, jehož principem nejsou žádné fyzické tresty a pekelné ohně, nýbrž setkání se s vlastním hříchem – poznání vlastní hříšnosti je to, co přináší proměňujícímu se člověku utrpení. A v tento okamžik by se dalo s trochou nadsázky říci, že hřích je to, co nás se zemřelým spojuje – on jimi trpí a my máme moc mu je odpustit, přimluvit se za jejich odpuštění modlitbami. V tom se projevuje křesťanská bratrskost, vzájemnost a láska, jde o pomoc a lásku, která boří hranice smrti.

Odpustky tedy nemají naznačovat nějaký byznys, který vnucujeme Bohu – my se pomodlíme a Bůh za to někomu umázne pár let trestu. Jde o to, že zůstáváme se zemřelými i v okamžiku, kdy hořce zakouší svou hříšnost a pomáháme jim tím, že jim odpouštíme a za jejich odpuštění se přimlouváme. Zemřelým tak pomáháme celý rok, bez ohledu na čas a místo. Památka zemřelých je pouze okamžikem, kdy víme, že se za zemřelé v jednom okamžiku modlí celá církev. „Dušičky“ podle mého soudu nejsou ničím menším než svátky lásky a odpuštění. A to je mnohem více než jen pokládání věnců a nastartování obstarožní Škody 1000 MB.