Velice si cením iniciativy, která vedla v magazínu ChristNet k diskusi o vzájemné účasti katolíků a evangelíků na eucharistii resp. svaté večeři Páně. Ale velice mě ruší použití pojmu "intercommunio" v této souvislosti. Tento pojem je podle mých teologických znalostí rezervován pro vzájemnou dohodu dvou (nebo více) křesťanských církví o účasti jejích příslušníků na eucharistii/svaté večeři Páně u jiné církve. Tato dohoda má formu úředního aktu, který vykonali a závazně pro všechny příslušníky oněch církví potvrdili jejich uznávaní představitelé.

To, o čem se vyjadřují diskusní příspěvky - nečetl jsem je všechny, snažil jsem se ale si přečíst titulky, nadpisy a označení - jsou však zkušenosti, zážitky a úvahy jednotlivých křesťanů k otázce, proč se katolíci a evangelíci (v Česku) při eucharistii a svaté večeři Páně od sebe oddělují a jak je možné se dát dohromady a slavit společně přijímání chleba a vína, které se nám stalo tělem a krví Páně. Z toho vyplývá, že zřejmě nejde o "intercommunio", nýbrž očividně o touhu křesťanů překonávat a překonat vlastní konfesijní hranice. Tato touha je vlastně touha po částečném překonání rozdělení křesťanstva. Je to touha po jednom církevním společenství.

Eucharistie a svatá večeře Páně pocházejí od jednoho a téhož, totiž od Ježíše Krista. Ten ustanovil: "To čiňte na mou památku". A přislíbil, že při tomto lámání chleba (= novozákonní označení pro eucharistii/svatou večeři Páně) a pití z kalicha bude On vždy přítomen se vším, co k němu patří: jako osoba, jako radostná zvěst (evangelium), jako jeho dílo vykoupení, jako jeho smrt a zmrtvýchvstání. Není divu, že teď v 21. století se v celé tradičně křesťanské Evropě ozývají hlasy, toužící po zdůraznění toho hlavního a nejdůležitějšího v křesťanství. A k tomu patří společné slavení eucharistie/svaté večeře Páně bez konfesijních hranic.

Někteří představitelé církví proti těmto touhám namítají, že je nutno nejdříve stávající konfesijní rozdíly odstranit, a teprve potom je možno ustavit společenství v eucharistii a večeři Páně. To ale jsou představy, které se snaží dosavadní konfesijní struktury natrvalo cementovat. Při vzájemné účasti na eucharistii/večeři Páně ale nejde o smazání konfesijních rozdílů. Ty zřejmě zůstanou i nadále. Ale jde o to, ve společenství přátelství a lásky prožívat něco, co je v dnešním světě stále větší zvláštností a vzácností: být solidární přes některé názorové rozdíly. A nejenom to, ale jde také o poslání křesťanů, které zní: radostnou zvěst evangelia ve světě rozšiřovat. A to jde jenom společně. Konfesijně orientované a oddělené zvěstování evangelia je nevěrohodné. Pro stále větší počet křesťanů různých vyznání je rozdělení křesťanstva do různých se vzájemně neuznávajících církví skandál a důvod, proč křesťanství ztrácí ve společnosti na věrohodnosti.

Jako katolický křesťan a teolog souhlasím s tím, aby se katolíci a evangelíci vzájemně přijímali a navštěvovali při eucharistii a svaté večeři Páně. Jedná se z katolické strany o "eucharistickou pohostinnost", z evangelické strany o "pohostinnost při večeři Páně". Považuji to za částečné uskutečnění touhy po jednom společenství u jednoho stolu toho jediného, který k tomuto společenství zve. Ale to není "intercommunio", nýbrž otevřená, vzájemná pohostinnost těch, kteří po tom touží a kteří si to před svým svědomím mohou zodpovědět.

Disciplinární předpisy katolického církevního práva jsou zde druhořadé. Církev - i katolická - je založena na odkazu Ježíše Krista. Každý křesťan, který chce být ve svědomí tomuto odkazu Ježíše Krista věrný, musí jednat v jeho smyslu, i když se tím porušují disciplinární předpisy církevního práva. Nechci však, aby se této mé výpovědi rozumělo jako výzvě k nedodržování katolických církevních nařízení.

Jako katolický křesťan a teolog uznávám církevní autoritu a včeobecně se snažím o dodržování církevní disciplíny. Ale zároveň jsem si plně vědom toho, že:

1. víra a příslušnost k církvi se nevyčerpává slepou a bezpodmínečnou poslušností ke všem nařízením katolické vrchnosti
2. evangelia a celý Nový zákon, celá radostná zvěst Ježíše Krista a jeho přání, v eucharistické slavnosti / večeři Páně slavit jeho památku a stálou přítomnost ve společenství těch, kteří se v jeho jménu shromažďují, to všechno má přednost před jakýmikoliv církevními nařízeními. Ježíš Kristus, náš Pán a bratr nás zve ke slavení jeho památky, k vytvoření společenství s ním a spolu navzájem. To je to prvotní a nejdůležitější pro církevní společenství, chce-li se nacházet v Kristově následnictví.

Domnívám se, že za současné situace v naší katolické církvi (i v církvích reformace) nejsme schopni tuto záležitost eucharistického společenství teoreticky "vyřešit". Teologicky je ostatně toto téma již delší dobu "vyřešeno". Proto nejsem pro "řešení", nýbrž pro praxi, pro prohloubení vzájemnosti a pro utužení povědomí o společném původu a jediném zdroji našeho různého církevnictví, kterým je jeden jediný Bůh a jeden jediný Ježíš Kristus, ve kterém se nám zjevilo, jaký Bůh je.