Ty tam jsou doby Raisových a Baarových kněžských osobností, vysoce uznávaných a ceněných v místech, kde vykonávaly své kněžské povolání. Spolu s panem učitelem, potažmo revírníkem či mlynářem byli tito kněží autoritou a pevným pilířem malého společenství. Nevím, jak vysoké platy tehdy pobírali, ale nepochybně je obklopovala hmatatelná a docela konkrétní péče jejich farníků – ve spižírnách far visely šunky, kachny i husy v nejrůznějším provedení, o ovoci a zelenině nemluvě. Každý liturgický úkon, zvláště tak ojedinělý, jakým byl křest, svatba či pohřeb, byl řádně odměněn v naturáliích.

 Ani dnes kněží nepochybně neumírají hlady. Alespoň v naší zemi ne. Dobré svědomí a dobré zažívání tvaruje většinou jejich postavy do dokonalých tvarů. Neztrácí-li však dnešní kněží kilogramy, ztrácejí rozhodně vážnost, prestiž či společenské uznání. Snad ještě někde v zapadlejších koutech Moravy a Slezska je kněz uctíván a vážen. Jinde už je jeho stav brán jako jedno z mnoha povolání, pohříchu v očích veřejnosti ne příliš užitečné.

Obrazem tohoto postoje jsou výsledky výzkumu veřejného mínění z tohoto týdne. Ze zhruba 50 povolání se kolem poslední desítky pohybují vojáci a policisté, reprezentující nutné, avšak neoblíbené státní složky. Spolu s nimi se umístili i kněží, kteří jsou přiřazování k méně užitečným státním úředníkům. Ještě štěstí, že daleko za touto skupinkou outsiderů se spolu s uklízečkami umístili poslanci. Ti ovšem, jak známo, mají všelidové pohrdání bohatě vyváženo tučnými odměnami.

 S dojetím vzpomínám na velkolepý průšvih v Katolickém týdeníku, kde jsme kdysi uveřejnili průměrnou výši platů kněží, jak nám je sdělilo Tiskové středisko České biskupské konference. Pochopitelně, že platy těchto vysokoškoláků zdaleka nedosáhly celostátního průměru. To je v naší zemi pochopitelné. Co však bylo pochopitelné už méně, byl rozdíl mezi oznámeným průměrným platem a skutečnou výší platů většiny kněží. Přes všechny hodnostní a výkonnostní příplatky  se ozvaly desítky kněží, kteří byli zvědaví (s humorem i velmi ostře), kde jsme se uvedené částky dobrali.

 Sám pro to mám určité vysvětlení. Ale abych si příliš nekoledoval o suspendování z úřadu pomocného duchovního, byť církví neplaceného, nabídnu historku s malým synkem mých známých. Rodiče toho caparta, který ještě ani neuměl pořádně vyslovovat některá písmena, učili modlit se. Vysvětlili mu úměrně jeho dětskému rozoumku existenci Boží a možnost Pána Boha o něco poprosit. Chlapeček to bral velmi vážně a hned v neděli v kostele před mší dlouze a zbožně klečel se sepjatýma rukama a evidentně za něco prosil v modlitbě. Dojati jeho zbožností se jej rodiče po mši ptali, co to vlastně po Pánu Bohu chtěl. Chlapeček se na ně obrátil a káravě pravil: „To je přece tajemství víry.“ Tož nějak podobně to bude i s těmi kněžskými platy.

 Ono je ostatně dost neprozřetelné dotírat na Pána Boha s nějakými našimi prosbami, řekl bych chlapečkovi dnes. Může se totiž stát, že Bůh naše prosby splní. A protože má smysl pro humor, vyplní je trochu jinak, než jsme si představovali. Jako tomu mladíkovi milujícímu adrenalinové sporty, který se před rokem přimlouval, aby mu Bůh pomohl k silné motorce, aby zážitky z rychlosti v různých dopravních prostředcích umocnil jízdou na ní. A také moc stál o to, když už vyzkoušel rogalo, padák a banžídžamping, proletět se v helikoptéře. Vše splněno – dva měsíce se proháněl na své Kawasaki, draze zaplacené, než havaroval. Jistě tušíte, že do nemocnice byl dopraven zdravotnickým vrtulníkem.

 Než vraťme se ke kněžským platům a jim úměrnému společenskému uznání. Jak vidno z příkladu poslanců a dalších činitelů, nemusí jít vždy o přímou úměru. Bojím se, že ani ministerské platy by ke zvýšení kněžské prestiže nevedly, spíše k závisti. Ale upřímně řečeno, aspoň ten celostátní průměr by byl důstojný a spravedlivý.
P. Norbert Milan Badal O.P., bezplatně působící duchovní