Kniha vznikla na základě více než patnáctiletých zkušeností jejích autorů s klienty v Psychiatrické léčebně Bohnice během tzv. hagioterapie, formy skupinové psychoterapie, při níž se pracuje s biblickými příběhy (zájemci se o hagioterapii mohou dozvědět více na: http://sweb.cz/hagioterapie). Základní intenci této knihy vyjadřují autoři v úvodu, když rozebírají kontroverzní příběh o Davidovi a Bat-šebě: „To hlavní, oč v této knize jde, bylo už možná uděláno – na projekčním plátně líčení dávného děje se před vaší myslí náhle odhaluje nová, jiná hluboká dimenze: ,Vždyť to jsem ... přece já.`“ (s. 11) – nabízí nám tedy setkání s naším vlastním (zraněným) já, s naší „porušenou narcistickou rovnováhou“ (s. 68)

Kniha dále obsahuje sedmnáct kapitol, z nichž každá se věnuje jednomu biblickému příběhu. Každá kapitola je pak rozdělena do několika podkapitol. Hned na úvod každé kapitoly nás čeká otázka, která jde skutečně „pod kůži“ a souvisí s danou kapitolou. Např.: „Komu byste darovali část svého života?“ (s. 119) nebo „Změnil by se nějak váš život, kdybyste věděli s jistotou, že po smrti nic není?“ (s. 65) Poté, co jsme uvedeni do biblického příběhu, následuje krátké představení biblických reálií vztahujících se k danému příběhu. Následují podkapitoly Zrcadlo, Dilemata a konflikty, Trochu teorie a Inspirace, jejichž zaměření jsou patrná již z názvu.

Proč se však domnívám, že jde o počin tak významný? Důvodů je několik. Předně: Kniha totiž staví Bibli do nám většinou (bohužel) zcela neznámého kontextu. Psychologie náboženství již dlouho ví, že náboženské představy jsou vynikajícím projekčním plátnem lidské psychiky. Obraz Boha (či boha) se totiž v naší mysli tvoří i v případě, že nejsme věřící, a určující vliv na jeho podobu má naše raná zkušenost s nějakou autoritou, tedy především s otcem. Zde se tedy přímo nabízí využítí Bible k léčení lidské psychiky, čehož se dle mého názoru využívá velmi málo. Zadruhé, v knize jsou nastíněny důležité poznatky, výzkumy a teorie, s nimiž pracuje současná psychologie a psychoterapie. Informace jsou zde podány velmi stravitelnou formou, vhodnou i pro laika jako uvedení do problematiky.

Osobně považuji za velmi důležité např. zmínění přínosu školy komunikační psychoterapie v Palo Alto (s. 151nn), která ve výpovědích rozlišuje mezi vrstvou informační („povrchovou“ – co se říká), a interpretační („hloubkovou“ – proč se to říká). Podobnou ideu zná i lingvistika a teorie komunikace. Můžeme si to představit velmi jednoduše: Když řekneme: „Můžeš otevřít okno?“, na povrchové struktuře je to otázka, ale na hloubkové struktuře se většinou jedná o žádost („Prosím, otevři okno.“). Pokud budeme mít tento přístup na zřeteli, můžeme tradiční ožehavá témata a otázky vidět v novém světle. Možná je trochu škoda, že autoři v této souvislosti více nepoužili termínů kognitivních věd, zejména termín kognitivní báze (ten se většinou definuje jako soustava určitých mentálních vzorců v mysli jedince, kde jsou uloženy jeho opakované komunikační zkušenosti). Obecně totiž platí, že správně interpretovat onu hloubkovou strukturu je obtížnější, a z velké části závisí právě na oné kognitivní bázi (vpodstatě komplexu dřívějších zkušeností) daného člověka.

Například když bude kněz vyprávět člověku, který v dětství zažil surového a despotického otce, o tom, jak mnohé biblické texty chtějí říct, že jsme zváni do Božího otcovského domu, pravděpodobně to vyvolá účinek přesně opačný, než jaký kněz zamýšlel. A zde už se dostáváme k dalšímu bodu, pro který považuji tuto knihu za výjimečnou: jde o to, že nám nabízí setkání současné psychologie (a buďme upřímní, v povědomí velké části věřících znamená psychologie především Freuda a jeho interpretaci víry v Boha, čímž je psychologie rázem diskvalifikovaná jako celek) s křesťanskou spiritualitou, zejména spiritualitou církevních Otců, a poukazuje na mnohé styčné body a možnosti vzájemného obohacení (v této souvislosti nelze nevzpomenout na knihy A. Grüna, které autory také v mnohém inspirovaly).

V knize jsme však rovněž svědky setkání psychologie a teologie a toho, jak nám psychologie může pomoci získat nový pohled na témata, nad kterými si teologové již staletí lámou hlavu (např. komu bylo zaplaceno výkupné, o němž křesťanství od samého počátku tvrdí, že jej Ježíš zaplatil svou smrtí na kříži? – s. 175-177). Osobně považuji za nesmírně inspirativní poslední kapitolu, která je věnována „cestám náboženské víry“, zejména poznatek, že „ač se to zdá neuvěřitelné, víra je ze všeho nejvíce – zkušenostní!“ (s. 187). Zde se opět nabízí pohled kognitivních věd, ale také sémiotický: víra zahrnuje nejen syntaktiku (vzájemné propojení náboženských názorů) a sémantiku (obsah těchto názorů), ale také pragmatiku (osobní postoj k tomu, o čem či o kom vypovídám, k čemu či komu se vztahuji). Na závěr snad ještě zbývá říct to, že kniha rozhodně není psána tak, aby se ji nedalo kritizovat. Naopak, mnohé názory v ní jsou neobvyklé, smělé a provokující (možná také proto, že se dotýká hlubokých a často neuvědomovaných a bolestných struktur lidské psychiky, které když vyjdou na povrch, vezou se mnohdy na vlně agresivity). O to více je to však kniha, která nikoho nenechá chladným a přinutí čtenáře, aby se s ní nějakým způsobem vypořádal: jakým, to už záleží na něm.