Cestoval jsem včera z Prahy a v neustále se měnících jízdních řádech jsem zjistil, že výjimečně stihnu v Brně spoj – vlak na Vyškov. Na dálnici nebyla žádná havárie, řidič jel dobře, zkrátka jsme do Brna dojeli 4 minuty před odjezdem vlaku. Dovedete si zajisté představit, v jakém stavu jsem se po překonání těch několika set metrů objevil na nástupišti u vlaku, který měl za minutu odjet. Pro jistotu a čistě formálně jsem se optal průvodčího, zda dojedu až do Lulče, byl jsem však odmrštěn, že vlak končí už v Křenovicích. Vytáhnu jízdní řád (nechci se hádat nepodloženě), průvodčí vytáhne brýle, já je sundám a zjistíme, že existují dva totožné vlaky. Ten, před kterým stojím, končí vskutku na půl cesty. Ten druhý, ten jede až k nám, ovšem jen 31. prosince. Laskavý průvodčí jako řešení nabídl, ať jdu na stopa. Myslím, že se smál až do Křenovic, protože jsem mu odpověděl, že v mém věku a při mém vzhledu by mě zastavil leda tak pohřební vůz. V tomto sebehodnocení jsem tedy realista. Jsou však oblasti, kde mne opouští veškerá soudnost. Asi jako každého z nás. Tou oblastí jsou tzv. životní sny.

Vždycky mne fascinují rozhovory se slavnými osobnostmi, které už téměř od dětského kočárku věděly, čím chtějí být. A tak se i stalo: cílevědomost přinesla své plody a tak jsou nyní prezidenty, zpěváky, herci a spisovateli. Pokud já se pamatuji, moji vrstevníci měli sny poněkud přízemnější – chtěli být traktoristy, kadeřnicemi, hasiči, jen občas se vyskytl propagandou zmámený chlapeček, který toužil po obleku kosmonauta. Ale asi jsem už od toho dětského kočárku nekamarádil s těmi správnými lidmi – budoucími ministry, premiéry, prezidenty a daňovými poradci.
Také já jsem ovšem měl dětský sen, který jsem se v útlém věku odvážil i nahlas vyslovit. Chtěl jsem být kuchařem! Moje dobrá maminka mi to rozmluvila s poukazem na to, že bych musel chodit do práce i v neděli. Poslechl jsem ji tedy a po všemožných peripetiích a oklikách jsem se stal knězem, který rozhodně neprožívá neděle jako dny odpočinku. No nic. Odříkaného chleba je prý největší krajíc.

Také ještě dnes mám jeden svůj životní sen. Začnu zeširoka, jak je tomu u farářů běžné. (Poznámka pro útlocitné čtenáře: není umění mluvit, ale něco říct). Nevím, jak k tomu došlo, ale když jsem tak hodně četl, přišel jsem na zajímavou věc. Člověk může přečíst devatenáct knih a tu dvacátou už může klidně napsat sám. I pokusil jsem se o to, více méně jako o určitou psychoterapii. Většina mých textíků obveseluje jen známé, jejich vydání brání mé lidské ohledy a fakt, že bych byl asi zavalen církevními i světskými tresty. Nicméně přesto pár mých „nepovídek“ uvidělo světlo světa i v knižní podobě. To víte, že jako každému autorovi i mně lichotí, když někdo přijde a řekne si o autogram. Jenže při záplavě literatury ty mé drobnůstky zůstávají téměř nepovšimnuty. Tu a tam se však přece jen nějaký obdivovatel najde.

A tak ve mne uzrál další životní sen: chci napsat knihu, kterou opravdu budou lidé číst. Něco, k čemu se stále budou vracet. Text, u kterého dostanou novou chuť žít. Dílo, které jim spraví náladu a naladí je k pozitivnímu pohledu na svět.
Takové téma jsem našel: napíši kuchařku.