Česká republika je ve fázi profesionalizace armády. Vojenská služba již není povinná a hrozba napadení České republiky nepřátelskou armádou je nepravděpodobná. Tím by i úvaha nad případnou mobilizací schopných mužů pro vojenskou akci mohla skončit. Tím spíše, že Česká republika se v současné době nejvíce angažuje pouze jako jedna z armád členských států NATO na jejích společných akcích a nemá své jednotky v Iráku jako třeba Polsko, Anglie nebo Japonsko. Krátkodobá nasazení speciální chemické jednotky České armády v Afghánistánu a v počátku války i v Iráku roku 2002 nejsou standardní operace, v nichž by se český voják s fenoménem dětí-bojovníků setkal tváří v tvář. V českých podmínkách – politických, náboženských a etnických – se fenomén dětí-bojovníků patrně nejvíce blíží kriminalitě dětí. Srovnání obou jevů však lehce prokáže, že v případě existujících armád z dětí pod věkovou hranicí osmnácti let a dětí-zločinců je rozdíl. Zatímco děti-bojovníci jsou ve většině zemí rekrutováni proti vlastní vůli a násilím, u dětí-zločinců se většinou jedná o individuální projevy agrese a násilí.

Fenomenu dětí-bojovníků věnoval svou poslední knihu americký politolog P.W. Singer s případným názvem Children at War. Singer je uznávaný odborník na otázky spojené s válečnictvím posledních desetiletí, o čemž přesvědčuje i recenzovaná kniha.

První impuls pro napsání monografie na zmíněné téma přišel zvenčí – od amerických vojáků, kteří se během operací v Afghánistánu a Iráku setkali s válčícími dětmi, na což nebyli ani psychicky připraveni, ani technicky trénováni. Singerovi se podařilo tento fenomén zmapovat obšírně a jeho výsledek je šokující: v posledních dvou dekádách se fenomén dětí-bojovníků rozrostl do nebývalých čísel a zdaleka neexistuje jen v těch zemích, kde americké jednotky bojovaly nebo bojují.

Zatímco Singer v 1. kapitole (s. 3-8) stručně čtenáře seznamuje s tématem, v 2. kapitole (s. 9-34) se soustředí na stručný vhled do dějin vojenství zemí Afriky, Asie a Evropy, aby zdůraznil, že během čtyř milénií se v kulturách těchto kontinentů hledaný fenomén prakticky neobjevoval. Nejenže válečnictví bylo odvěků doménou mužů, pro což existují zachované právní normy, ale hlavně mužů dospělých. Nejstarší zákoníky (Singer uvádí pouze zákoníky některých afrických kmenů: Zulu, Achioli) definují věk dospělosti tři až čtyři roky po pubertě, a tím i věk možného odvodu, který se shoduje s dnes mezinárodně uznávanou hranicí dospělosti osmnácti let. Vojenské nasazení mladších mužů (popřípadě žen) považuje za protizákonné. Bohužel někdy se věk dětí-bojovníků blíží dokonce sedmi letům. Historické případy válčících dětí, například dětská armáda jedné z křížových výprav do Svaté země (11. století), nebo Hitler Jugend (1945), Singer považuje za výjimky. Singer jako doklad standardu uvádí západoafrickou zemi Sierra Leone, kdy v občanské válce v letech 1991-2001 v Revoluční spojenecké frontě bojovalo 80 procent dětí ve věku sedmi až čtrnácti let. Bohužel nezůstává jen u Sierra Leone. Od roku 1990 byla či je podobná situace i v zemích jako Equador, El Salvador, Guatemala, Mexiko, Nikaragua, Paraguay, Peru, Angola, Liberie, Demokratická republika Kongo, Rwanda, Pobřeží slonoviny, Alžír, Čad, Sudán, Etiopie, Uganda, Somálsko, Burundi, Irán, Irák, Libanon, Palestina, Afghánistán, Indie, Nepál, Indonésie, Philipíny, Papaya-Nová Guinea, Východní Timor, Šalomounovy ostrovy, Bosna, Čečna, Dagestán, Náhorní Karabach, Kosovo, Makedonie a Severní Irsko.

Ve 3. kapitole (s. 37-93) se Singer rozepisuje o metodě „náboru“ dětí, které spočívá v násilném odvedení provázené zabitím rodičů a následné formaci pomocí trestů, výhružek zabití a návyku na drogy. Odvedené dívky se stávají souložnicemi vojáků. Děti jsou trénovány k jedinému cíli – zabíjet. Jsou posílány do prvních řad jako postradatelný, méně hodnotný předvoj. Krutou formací a zakrnělou citlivostí pro životní hodnoty se z nich stávají nejkrutější a nejagresivnější bojovníci. Nemají žádnou ideologii, politický program, víru, motivaci nebo konkrétní důvod akce. Jen strach. Vědí, že musí zabíjet, jinak by byly zabity svými náčelníky. Poněkud jiný vhled na válčící děti (než jak tomu je v Africe, jižní Americe a jižní Asii) Singer nabízí v analýze jevu dětí-bojovníků v islámských zemích, konkrétně v Afghánistánu (jednotky Al Kajdy), Iránu, Iráku a Palestině (Izraelem kontrolovaných území s palestinským obyvatelstvem).

Singer jim věnuje 7. kapitolu (s. 116-133). Podle islámského práva šarí´a není účast dětí ve válečném konfliktu dovolena. Výjimkou je džihád, tzv. svatá válka. A v jeho jménu se tisíce dětí v těchto zemích války zúčastnilo: vycvičených v táborech Al Kajdy a nasazených proti americkým vojákům roku 2001, v iránsko-irácké válce v osmdesátých letech minulého století. A v jeho jménu i militantní organizace Hamas indoktrinuje děti ke spáchání sebevražedných útoků (od roku 2000 dvacet devět sebevražedných útoků spáchaly děti mladší osmnácti let). Ve srovnání s válčícími dětmi v Sierra Leone nebo Východním Timoru je v případech dětí-bojovníků v islámských zemích cosi podstatně odlišného: je to ideál, konkrétně víra naplnit poselství a povinnost osvobodit lid ve jménu Aláha od nepřátel (Izrael, USA). Singer nezůstává jen u dat a šokujících výpovědí (pramenů z první ruky).

V 8.-10. kapitole (s. 135-207) fenomén dětí-bojovníků analyzuje na rovinách právní, psychologické, politické, hospodářské a antropologické. Ačkoliv hlavní impuls k napsání své knihy (jak uvádí v úvodu, s. IX-XII) vzešel zvenčí – od vojáků nasazených do akce, kteří nebyli ani připraveni a ani trénováni k zabíjení válčících dětí, a tím hůře pro ně, že smrt dítěte se zbraní v ruce byla v dané situaci jediná možnost přežít, Singer nevěnuje mnoho místa teoretizování o tom, jak by se měli vojáci chovat. Spíše se zabývá tím, jak daný fenomén odstranit. Jak dítě, znásilněné a zformované k válce, přivést zpět do normálních životních podmínek: k rodině, do školy, k vědomí občanské zodpovědnosti. Na tomto úkolu se mají podílet jak politici, tak pedagogové, psychologové a duchovní.

V polovině ledna 2005 New York Public Radio knize věnovalo hodinový pořad, jehož se zúčastnil i autor P.W. Singer. Kniha se stala nejprodávanějším knižním titulem týdne. Chápu proč. Zčásti proto, že doplňuje obraz amerických vojáků v Iráku o téma, které stojí jakoby na okraji zájmu (vedle takových událostí, jako je průběh voleb nebo prestiž prezidenta G.W. Bushe), a jednak proto, že poprvé vyšla ucelená monografie na téma, o němž do této doby existovaly pouze drobné studie (publikovaných v The New York Times; Washington Post; Country Report on Human Rights; Child Soldier Newsletter; Human Rights Watch, etc.). Kniha nabízí poněkud drsný, ale o to více pravdivý pohled na dítě a jeho svět ve světle, o němž většinou v pedagogických či psychologických oborech nemluvíme. Ale „na své“ si přijde i historik, religionista, antropolog, etnolog a duchovní. Kniha je ve své kategorii velmi přínosná.

Recenzovaná kniha:
Peter Warren Singer, Children at War, Pantheon Books: New York, 2005, 269 stran, ISBN 0-375-42369-4.