…kdo je nejkrásnější? ptá se zlá pohádková postava, aby zkontrolovala svou výjimečnost. Jakmile se dozví, že přichází tvrdá konkurence ve Sněhurce, je třeba, jak říkají policisté, „učinit opatření“.

 Podobně záludnou otázku po největším Čechovi položila našim občanům Česká televize. Což o to, kdyby se měřilo na centimetry, odpověď by byla jasná. Ale exaktní kritéria jsou v tomto případě nepoužitelná. Už otázka kdo vlastně je či není Čechem byla předmětem našich diskusí na televizní radě. K překvapení řady činitelů moji celkem vzdělaní kolegové vznesli otázku, zda může být největším Čechem například Franz Kafka, když byl pražským německým Židem. Jednoduché by to ale asi neměli ani tak „samozřejmé“ osobnosti, jako král a císař Karel IV. Jaké občanství by mu bylo dnes uděleno, to ví jen Bůh a úředníci ministerstva vnitra. A co třeba takový slavný starosta Chicaga, pan Čermák, který se jistě v USA hrdě ke svému češství hlásil? Zůstaňme tedy u toho, koho za Čecha lidé považují, bez ohledu na papíry o bydlišti, rodišti a rasovém původu. To by snad šlo.

 Daleko větší potíže jsou však s definicí slova „největší“. Už dnes dobře víme, že kolonka „nejoblíbenější politik“ se vůbec nemusí shodovat s průzkumem po „nejdůvěryhodnějším politikovi“ a to nemluvím ani o rubrice „nejschopnější“. Tak se sešla řada nominací našich velikánů. Televize, která původně chtěla posílit národní vědomí a sebevědomí, včetně znalostí historie (nemluvím o sledovanosti a dalších lukrativních záležitostech spojených s celou soutěží), je trochu na rozpacích. V nominacích až nemile příliš často zaznělo jméno Járy (da) Cimrmana. Pracovníci české televize dodatečně narychlo vytvořili kolonku fiktivních osobností, aby tam milého Járu uklidili.

 Měl bych jiné řešení. Vzal bych to celé jako krásné svědectví o charakteru a prestiži našich národních velikánů. Není pochyb o tom, že lidé za velkého Čecha budou považovat Komenského, Husa, Žižku, Masaryka – proč by tam nemohl být i Cimrman? Je to minimálně vtipný vzkaz nedůvtipným vypisovatelům soutěže. O hodnotě a vážnosti našich velikánů podle mne vypovídá už to, kdo z nich se dostal na naše bankovky a jaká nominální hodnota mu byla přidělena. Ale dosti pošetilých a možná zbytečných úvah, skutečnost nás asi všechny překvapí.

 Já jsem vlastně celý problém soutěže o největšího Čecha použil jen proto, abych se dostal k tématu, které mne bytostně trápí v posledních týdnech. Většina z nás jistě zná situaci, kdy se daří vše, co nás potkává. A pochopitelně i situaci právě opačnou: na co sáhneme, to se zhroutí. Dlouho připravované a pečlivě domluvené projekty záhadně a bez zjevných příčin končí, začne nám zatékat do kuchyně, shoří bojler, čeho se dotkneme, to praskne – od hrníčků, po vztahy s nejbližšími. Já už ani ty katastrofy nepočítám, protože bych musel uvažovat i o tom, nemám-li prsty ve vládní krizi či sněhové kalamitě. Ale jedno vím docela jistě: když se ráno, v poledne i večer podívám do zrcadla a zeptám se na největšího blba, hádejte, koho tam uvidím?