Na půdě švédského institutu klasických studií v Římě byla 1. října 2004 poprvé udělena Per Angerova cena, kterou zmíněný institut propůjčuje na památku velvyslance Angera, zesnulého v roce 2002. Tato cena, založená v roce 2004, se předává osobnostem, které vynikly v humanitární činnosti nebo věnovaly svůj život prosazování lidských práv. Letos ji převzal arcibiskup Gennaro Verolino, „za své nezaujaté nasazení – řekl během slavnostního ceremoniálu předávání předseda Fóra současných švédských dějin (Forum för Levande Historia) -, génia a hrdinného ducha, díky němuž zachránil mnoho židů za nacistické okupace Maďarska v roce 1944“. Mons. Verolinovi je nyní 98 let a za války byl auditorem Apoštolské nunciatury v Budapešti.

Situace maďarských Židů

Stejně jako v mnoha dalších zemích východní Evropy, podřízených politickému vlivu nacistického Německa, bylo i v Maďarsku přijato diskriminační zákonodárství vůči občanům židovského původu. Jeho zapřisáhlým cílem bylo omezit jejich moc či ovládání některých zvlášť významných oblastí společenského života, jako např. ekonomicko-finančí, akademické i oblasti svobodných zaměstnání. Římskokatolická církev, která v zemi požívala značné morální prestiže, stejně jako podpory veřejných autorit, odsoudila tento druh zákonodárství, jež spočívalo na diskriminačním rasovém kritériu, zahrnujícím rovněž ty, kdo přijali křest a stali se křesťany. Ve válečných letech žila v Maďarsku jedna z nejpočetnějších židovských komunit v Evropě. Kromě toho mnozí Židé po vypuknutí války opouštěli svou vlast, zcela podrobenou německému panství a prchali do Maďarska v naději, že tak uniknou deportacím.

Italský model židovské politiky maďarské vlády

Maďarská vláda, v čele s De Kallayem, tehdy odolávala požadavku německé vlády, totiž aby spolupracovala na jednotném a všeobecném vyřešení „židovského problému“ ve východních zemích, jež spočívalo v deportování židovských komunit z jednotlivých států a jejich „soustředění“ na daném místě, kde by čekali na rozhodnutí, které k nim bude zaujato. Dále si připomeňme, že vláda, i když v roce 1941 dále přiostřila protisemitské zákonodárství z roku 1939, si byla vědoma, že deportace tak značného počtu maďarských Židů by mělo negativní dopad na slabou ekonomiku země; zvláště by ochudila mnoho svobodných zaměstnání, pro obyvatelstvo tak potřebných, jako např. lékařství. Ve svém odporu vůči německým požadavkům sledovala maďarská vláda stanovisko, které už předtím zaujala Itálie.

Hitlerova reakce

Odpor maďarské vlády vůči hitlerovským záměrům osvobodit východní Evropu od přítomnosti Židů, nesmírně rozlítila představitele Reichu, především samotného Hitlera. V rozhovoru se slovenským prezidentem Tisem, pohrdlivě pronesl, že „Maďarsko se zakrátko stane evropským ghetem, protože tam utečou všichni Židé“, a to kvůli zkorumpovanosti maďarské společnosti, která „nemá odvahu rázně proti židům zasáhnout“.

Na jaře roku 1944 se však situace maďarských Židů přitížila. Jakmile se k maďarským hranicím blížila Rudá armáda, situace v zemi se začala radikálně měnit. Wehrmacht obsadil 19. března maďarské území a vojenské kontroly země se zmocnili Němci. Byla především nastolena nová kolaborantská vláda (23. března), v jejímž čele stanul filonacista D. Sztojay. Už 29. března vydala nová vláda pod německým tlakem „rázná, neřku-li nelidská“ nařízení vůči Židům.
Museli nosit žlutou hvězdu – a to i přesto, že byli pokřtěni; nesměli vykonávat veřejné funkce a zastávat úřady veřejné správy, provozovat svobodnou činnost či obchod, pracovat v tisku, kinematografii a divadlech. Dále nesměli cestovat, vlastnit automobily, rádia, telefony, atd. Byly jim zmrazeny bankovní účty. „Už při první audienci, kterou jsem měl u maďarského premiéra – píše ve zprávě z 19. dubna 1944 apoštolský nuncius v Budapešti, mons. A. Rotta – jsem mu řekl, že vnímám jako svou povinnost připomenout umírněnost vůči židům a prosil jsem ho, aby bral náležité ohledy na pokřtěné“.

Eichmannovi deportační operace

Za účelem organizování deportace Židů vyslala berlínská vláda do Maďarska fanatického antisemitu A. Eichmanna, hlavu Sonderkommanda, tvořeného speciálními jednotkami, vycvičenými k těmto úkolům. Ve spolupráci s ministerstvem vnitra naplánoval soustředění maďarských Židů do odlehlých ghet. Vlastní razie začala 16. dubna a trvala měsíc, přičemž deportační operace začaly ve velkém počínaje 14. květnem a trvaly nepřetržitě dva měsíce. Židé museli být z velkých měst přesunuti do okrajových, k těmto účelům určených čtvrtí; zatímco ti, kdo bydleli v malých městečkách či na vesnicích, se museli dočasně soustředit do synagóg a následně být přepraveni do ghet blízkých měst. Odtud pak měli odjet „vlaky smrti“ do koncentračního tábora Auschwitz.

Jaký postoj zaujal tváří v tvář těmto závažným skutečnostem Svatý Stolec a maďarská katolická hierarchie? Více se dočtete v pokračovaní článku, které vyjde v nejbližších dnech.

Pozn. redakce: Článek je součástí seriálu o postojích církví za druhé světové války . Autor je římskokatolickým farářem a doktorem teologie (Řím). V současnosti působí v obci Pustiměř na Vyškovsku. Článek byl převzat z Farního Informátora, týdeníku pustiměřské farnosti, kde naleznete nezkrácenou verzi a rovněž na internetových stránkách obce Pustiměř  . Nadpis a mezititulky redakční.