Smrt 84letého papeže Jana Pavla II. v sobě nese smutný i radostný okamžik zároveň. Smutný ve smyslu prázdnoty, která po něm zde zůstane, a naopak radostný v jeho spojení s Bohem, kterému doslova daroval svůj život.

Ve chvílích odchodu velkých osobností, jakou bezesporu papež Jan Pavel II. byl, máme buď snahu o jeho glorifikaci, nebo poukazujeme na jeho chyby. Třetí možností je spojení glorifikace a chyb, které následně z osobnosti dělají člověka rozporuplného.

V tomto krátkém zamyšlení bych se však chtěl těmto klasickým publicistickým schématům vyhnout a ukázat některé kousky mozaiky, které mě navždy zůstanou v hlavě jako hlavní vzpomínky na papeže Jana Pavla II..

Prvním střípkem mozaiky byla jeho neuvěřitelná ochota vést dialog nejen napříč náboženskými směry. Marně si vzpomínám na osobnost, vyjma Matky Terezy, kterou by provázely modlitby většiny světových náboženství, církví a denominací.

Druhým kouskem v mozaice je pozitivní vztah k mládeži. Ten, kdo nevidí v mladých lidech budoucnost, nepřekročí stín vlastního života. Domnívám se, že papež Jan Pavel II. ho přestoupil několikrát.

Třetím kamínkem z mozaiky je jeho jinakost. Přestože jako představitel církve i státu byl svázaný mnohými předpisy a protokoly, dokázal dělat více. Jistě bychom pochopili, pokud by nemocný papež odmítl cestovat. Ale on ne. Do poslední chvíle chtěl létat po světě a posilovat ty, o nichž se domníval, že jeho podporu potřebují.

Čtvrtým kouskem do mozaiky je papežova touha po míru. Byl neústupný a nekompromisní. „Válkou míru nikdy nedosáhneme,“ tvrdil papež. Přestože nejsem o této myšlence zcela přesvědčen, často o ní přemýšlím.

O velkých osobnostech jako byl papež Jan Pavel II. není třeba psát mnoho slov. Můžeme pouze vzpomenout, zamáčknout slzu a poděkovat Bohu za to, že tu byl…