Desátého dubna tomu bylo padesát let, co v New Yorku na Boží hod velikonoční zemřel náboženský myslitel a vědec, řeholník Pierre Teilhard de Chardin. Pověst „zakázaného autora“ přispívala v určitých obdobích k vlnám zvýšeného zájmu o jeho dílo, zájmu ovšem mnohdy velmi povrchního. Samozřejmě nebyl ušetřen ani kritiky, často nespravedlivé, jak ze strany teologů, tak i představitelů vědy. To však nemění nic na skutečnosti, že Teilhardovy myšlenky jsou stále aktuální a otázky, které klade, stále závažné.

Knihu "Jak věřím"  lze objednat v nakladatelství Vyšehrad


Život
Pierre Teilhard de Chardin se narodil 1. května 1881 v rodině venkovského šlechtice, jež mu poskytla odpovídající výchovu a vzdělání. Studoval filozofii a přírodní vědy na jezuitských kolejích v Paříži a na Jersey, teologii v anglickém Wealdu a opět v Paříži geologii a paleontologii. Za první světové války působil jako saniťák. V hodnosti prostého vojína prošel peklem první linie a zákopů, zažil Ypres i Verdun. Byl několikrát vyznamenán za statečnost (Řád Čestné legie). Již před válkou byl vysvěcen na kněze, v roce 1918 složil řádové sliby. V roce 1923 odjel do Číny, kde během mnohaletého pobytu absolvoval řadu geologických a paleontologických expedic. Při jedné z nich se podílel na objevení a studiu sinantropa (pekingský člověk). V letech 1938-1940 napsal své ústřední dílo Le phénomene humain (čes. Vesmír a lidstvo, Praha 1990). V roce 1950 byl zvolen členem francouzské Akademie. Od roku 1948 žil v New Yorku, kde je pochován.

Evoluce a milost
Teilhard je pozoruhodná postava v dějinách myšlení 20. století a jeho činnost vědecká stejně jako reflexe filozofické a teologické představují originální příspěvek v rámci lidského hledání řádu a smyslu světa a místa člověka v něm. Centrálním pojmem Teilhardových úvah je vývoj, ale jeho evoluční teorie se liší od systému Hegelova i názorů Marxových. Cílem vývoje není ani imanentní Absolutno, ani abstraktní, dokonale uspořádaná společnost kdesi v mlhavé budoucnosti, ale bod Omega, transcendentní Bůh, který není pouhým vrcholným bodem dějin, ale nachází se zcela mimo tyto dějiny.

Evoluce začíná již na nejnižší úrovni stvoření. Podle Teilharda již u nejjednodušších entit anorganického světa, kterým je vlastní energie, dochází k syntézám, v jejichž důsledku se objevuje život. Tento proces dále pokračuje na úrovni zoosféry. Komplexita narůstá a vyúsťuje v myšlení – noosféru. Teilhard přirovnává jednotlivé formy vědění (věda, filozofie, teologie) k poledníkům, které jsou na rovníku od sebe vzdálené, ale na pólu se sbíhají. Konečný bod evoluce, duchovního sjednocování lidstva (konvergence), v němž vrcholí dějiny, nazývá Teilhard kosmickým Kristem. Zároveň si uvědomuje, že k poslednímu kroku nutnému k dosažení vlastního bodu Omega, transcendentního Boha, energie a síly tohoto světa nestačí. Jedině Boží milostí může být dosaženo tohoto cíle.

Síla hmoty
Teilhard je bytostný optimista, který vášnivě miluje svět obdařený schopností neustálého vývoje a zdokonalování. Hmota je mu conditio sine qua non ducha. Hmota a duch jsou dva póly téhož. Dokladem jeho až mystického obdivu k tomuto světu je text Duchovní moc hmoty z roku 1919, kde v závěrečné části nazvané Hymnus na hmotu můžeme číst tato vášnivá slova:  „Vládneš, hmoto, v průzračných výšinách, kde si světci představují, že ti uniknou – jako tělo tak průsvitné a čilé, že je k nerozeznání od ducha. Vynes mne tam vzhůru, hmoto – námahou, rozloučením a smrtí, vynes mne tam, kde bude konečně možné v čistotě obejmout Vesmír!“

Teilhard si byl samozřejmě vědom mnohého zla ve světě. Jeho existenci vysvětloval dosud nezavršeným stvořením, resp. jako nutný průvodní jev pokroků v průběhu evoluce. „Zlo je sekundární účinek, nevyhnutelný pod-produkt evolučního pochodu vesmíru.“

Více vědět – více být uchvácen Bohem
Pro Teilharda křesťana bylo nemyslitelné oddělovat působení vědce od svých teologických a náboženských názorů, jak to po něm požadovali jeho řádoví představení. Aby zachoval slib poslušnosti, vzdal se akademické kariéry. Naopak Teilhard považoval za zvlášť důležité pro budoucnost vědy i křesťanství usilovat o stále těsnější spojení těchto dvou druhů zkušenosti. Evoluce lidstva a křesťanská víra spolu úzce souvisí, neboť pól veškeré evoluce, kosmický Kristus, je zdrojem fyzických a duševních sil, jež brání jakémukoli ustrnutí na cestě k cíli. Jestliže Teilhard postavil do středu evoluce člověka a učinil ho její osou, není to projev nějaké neskromnosti či přeceňování, ale naopak výrazem odpovědnosti, která vyplývá z postavení člověka ve vesmíru a kterou lidé musí přijmout, vědomi si nebezpečí všech možných budoucích katastrof. Jedině s takto chápanou zodpovědností jsou lidé s to se těmto hrozbám bránit.

Více o Chardenovi na českém internetu a ve světě.