Kardinálské kolégium přijalo včera dopoledne v átriu Auly Pavla VI. ve Vatikáně diplomatický sbor akreditovaný u Svatého stolce u příležitosti vyjádření kondolencí nad smrtí Svatého otce Jana Pavla II. Níže přináším překlad francouzsky proneseného projevu děkana diplomatického sboru. J. E. prof. Giovanni Galassiho.

Eminence,
s hlubokým pohnutím vám vyjadřujeme nejupřímnější kondolence diplomatického sboru akreditovaného u Svatého Stolce u příležitosti úmrtí jeho Svatosti Jana Pavla II., mimořádného papeže, jenž poznamenal náboženské, mravní i společenské dějiny celého světa. Ztráta tohoto velkého papeže se hluboce dotkla mysli i srdcí všech velvyslanců, kteří během jeho pontifikátu zastupovali své země u Svatého stolce.

Jan Pavel II. byl vskutku odkazem pro celé lidstvo: hned po zvolení vyzval všechny katolíky, aby se nebáli s dětinnou důvěrou otevřít své brány Kristu. V téže době zahájil tvůrčí a plodný dialog se sesterskými církvemi, v úsilí o jednotu křesťanů, i s ostatními náboženstvími a dvakrát jsme se všichni sešli v Assisi k modlitbě. S velkou intelektuální poctivostí neváhal znovu kriticky projít minulost církve a současně povýšil ke cti oltářů nesmírný počet mučedníků katolické církve.

Svým magistériem hluboce poznamenal dějiny posledního čtvrtstoletí a počátku nového století: rozhodným způsobem se postavil ateistickým a totalitním ideologiím, ale vícekrát také apeloval na nejvyspělejší země, aby nečinily náboženstvím svého života egoistický konzumizmus, a s neuvěřitelnou horlivostí zastával ústřední postavení člověka, jeho důstojnost, jeho právo moci uspokojovat své základní potřeby, to vše v perspektivě vzájemné solidarity.

Jan Pavel II. se nespokojil s exhortacemmi prostřednictvím svých encyklik, pastýřských listů, homílii a dalších papežských dokumentů, nýbrž chtěl být osobně po boku každého člověka; proto se stal poutníkem ve světě, přinášejícím své učení do nejodlehlejších částí země, jako Pastýř, který miluje všechny lidi, stvořené k Božímu obrazu a podobenství. Během celého svého pontifikátu chápal člověka v jeho celistvosti, v jeho časných i transcendentních aspektech, v úkolu dospět k nové civilizaci, mnohem reálnější a trvalejší: civilizaci lásky.

Do budování této civilizace zapojil mládež světa, "ranní hlídky" a naději naší budoucnosti; mladí pak na něm svým spontánním a neodolatelným nadšením postavili svou budoucnost i své úsilí. Tohoto papeže, tohoto velkého muže dnes všichni oplakáváme s upřímnou bolestí, protože jsme ztratili opravdového přítele našeho lidského putování, a všichni v těchto dnech zakoušíme pocit velké samoty. Zvláště pro věřící jsou, tváří v tvář smrti, velkou útěchou slova Markova evangelia, kde se říká, že "s Božím královstvím je tomu jako s člověkem, který zasel do země semeno: ať spí nebo je vzhůru, ve dne v noci, semeno klíčí a roste, on ani neví jak. Země sama od sebe přináší plody, napřed stéblo, potom klas, pak zralé zrno v klasu" (Mk 4,26-28).

Je nám útěchou, když pomyslíme, že Jan Pavel II., skosený smrtí je od nynějška zralým plodem pro slávu nebes. Pokud jde o nás, zůstává jeho mocné magistérium, prozářené jeho hrdinnou odvahou, s níž čelil svému utrpení a obětoval je Pánu za zdraví lidstva. Jeho učení nás všechny učinilo silnějšími a rozhodnějšími počínat si spravedlivěji ku prospěchu lepšího světa. S těmito pocity budeme sledovat činnost příštího Petrova nástupce, jehož vy, eminence, s vaší moudrostí a za pomoci Ducha svatého, budete povolání zvolit během nedcházejícího konkláve. Jménem diplomatického sboru vám vyslovuji svou nejupřímnější soustrast a současně prání, aby církev měla co nějdříve nového pastýře.