Seznamka
Iz 61, 1 - 3a. 6a. 8b - 9
Ef 4, 11 - 16
Jan 15, 9 – 17
V této hodině velké odpovědnosti nasloucháme se zvláštní pozorností, co nám svými slovy říká Pán. Ze tří čtení bych chtěl vybrat pouze několik úryvků, které se nás přímo týkají ve chvíli, jakou je právě tato. První čtení nabízí prorocký náčrt postavy Mesiáše – portrét, který nabývá svého plného významu ve chvíli, kdy tento text čte Ježíš v nazaretské synagóze a kdy říká: „Dnes se splnilo toto Písmo“ (Lk 4,21). Uprostřed tohoto prorockého textu nacházíme jedno slovo, které si – alespoň na první pohled – protiřečí. Když totiž Mesiáš mluví o sobě říká, že je poslán „vyhlásit milostivý rok Páně, den pomsty našeho Boha“ (Iz 61,2). S radostí nasloucháme vyhlášení milostivého roku: Boží milosrdenství klade hranici zlu – říkal nám Svatý Otec. Ježíš Kristus je zosobněným Božím milosrdenstvím: setkat se s Kristem znamená setkat se s Božím milosrdenstvím. Kristovo poslání se stalo- skrze kněžské pomazání - našim posláním; jsme povoláni vyhlásit „milostivý rok Páně“ – nejen slovy, nýbrž životem, a působivými svátostnými znameními. Ale co chce Izaiáš říci, když ohlašuje „den pomsty našeho Boha“? Když tento prorocký text četl Ježíš v Nazaretě, tato slova nepronesl – končil oznámením roku milosrdenství. Bylo snad právě toto důvodem pohoršení, jež propuklo po jeho kázání? To nevíme. V každém případě však Pán svou smrtí na kříži poskytl k těmto slovům svůj věrohodný komentář. „On na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže..."“ říká svatý Petr (1Pt 2,24). A svatý Pavel píše Galaťanům: „Kristus nás vykoupil z prokletí zákona, když se pro nás sám stal prokletím, jak stojí psáno: Prokletý, kdo visí na dřevě. To proto, aby Abrahámovo požehnání přešlo na všechny národy a nám se - skrze víru - dostalo zaslíbeného Ducha“ (Gal 3,13s).
Kristovo milosrdenství není levnou milostí, nedopustí banalizování zla. Kristus nese na svém těle a ve své duši všechnu tíhu zla, všechnu její ničivou sílu. Stravuje a proměňuje zlo v utrpení, v ohni své trpící lásky. Den pomsty a rok milosrdenství splývají ve velikonočním tajemství, v ukřižovaném a zmrtvýchvstalém Kristu. Toto je Boží pomsta: on sám trpí za nás v osobě Syna. Čím více se nás dotýká Pánovo milosrdenství, tím více jsme solidárnějšími s jeho utrpením – stáváme se ochotnými doplňovat na svém těle „co zbývá do plné míry Kristových útrap“ (Kol 1,24).
Přejděme k druhému čtení, k listu Efezanům. Tady jde v podstatě o tři věci: na prvním místě o služby a charizmata v Církvi, jakožto dary zmrtvýchvstalého a na nebe vstoupivšího Pána; tedy o dozrávání ve víře a o poznání Božího Syna, jako podmínky a obsahu jednoty v Kristově těle; a konečně, o společnou účast na růstu Kristova těla, čili o proměnu světa ve společenství s Pánem.
Zastavme se jen u dvou bodů. Prvním je putování ke „zralosti Kristově“; tak to trochu zjednodušeně říká italský text. Přesněji, podle řeckého textu, bychom měli mluvit o „míře Kristovy plnosti“, k níž máme dojít, abychom byli skutečně dospělými ve víře. Ve víře nemůžeme zůstat dětmi, v nedospělém stavu. A v čem toto být dětmi ve víře spočívá? Odpověď dává svatý Pavel: znamená to být „zmítáni a unášeni závanem kdejakého učení ...“ (Ef 4,14). Jak aktuální popis!
Kolik závanů kdejakých učení jsme poznali během uplynulých desetiletí, kolik ideologických proudů, kolik způsobů myšlení ... Maličká bárka smýšlení mnoha křesťanů byla nezřídka těmito vlnami zmítána – vrhána z jednoho extrému do druhého: od marxizmu k liberalizmu, dokonce až k libertinizmu; od kolektivizmu k radikálnímu individualizmu; od ateizmu k vágnímu náboženskému mysticizmu; od agnosticizmu k synkretizmu a tak dále. Den co den se rodí nové sekty a naplňuje se, co říká svatý Pavel o klamání lidí, o lstivosti, která chce svést k bludu (srv. Ef 4,14). Mít jasnou víru, podle Kréda Církve, se často označuje za fundamentalizmus, zatímco relativizmus, totiž nechat se vláčet „sem a tam závanem kdejakého učení“, se jeví jako jediný postoj odpovídající moderní době. Buduje se tak diktatura relativizmu, která neuznává nic za definitivní a jejíž poslední mírou je vlastní já a vlastní chtění.
My však máme jinou míru: Božího Syna, pravého člověka. On je mírou pravého lidství. „Zralá“ víra není ta, co se nechá vláčet vlnami módy a posledních novinek; dospělá a zralá víra je vírou hluboce zakořeněnou v přátelství s Kristem. Toto přátelství nás otevírá všemu co je dobré a dává nám kritérium pro rozlišování mezi pravým a falešným, mezi klamem a pravdou.
K této dospělé víře musíme dozrávat, k této víře musíme vést Kristovo stádce. A právě tato víra – jedině víra – buduje jednotu a uskutečňuje se v lásce. Svatý Pavel nám v této souvislosti říká pěkné slovo – na rozdíl od neustálých peripetií těch, kdo jsou jako děti zmítané vlnami: konat pravdu v lásce, jako základní směrnici křesťanského života. Pravda a láska splývají v Kristu. Nakolik se přiblížíme Kristu, natolik splynou pravda a láska i v našem životě. Láska bez pravdy by byla slepá; pravda bez lásky jako „cimbál zvučící“ (1Kor 13,1).
Pojďme nyní k evangeliu, z jehož bohatství bych chtěl vyzdvihnout pouze dva malé postřehy. Pán se k nám obrací těmito úchvatnými slovy: „Už vás nenazývám služebníky ... ale nazval jsem vás přáteli“ (Jan 15,15). Tolikrát se cítíme být neužitečnými služebníky (srv. Lk 17,10) – což je pravda. Ale i přesto nás Pán nazývá přáteli, činí nás svými přáteli, dává nám své přátelství. Pán definuje přátelství dvojím způsobem. Mezi přáteli nejsou tajnosti. Kristus nám říká vše, co slyšel od Otce; dává nám svou plnou důvěru a s důvěrou i poznání. Odhaluje nám svou tvář, své srdce. Dává poznat něhu, kterou vůči nám chová, svou zanícenou lásku, která jde až k bláznovství kříže. Důvěřuje nám, dává nám moc mluvit jeho jménem: „toto je mé tělo...“, „uděluji ti rozhřešení...“. Svěřuje nám své tělo, Církev. Našemu chabému smýšlení, našim slabým rukám svěřuje svou pravdu – tajemství Boha Otce, Syna a Ducha svatého; tajemství Boha, který „tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna“ (Jan 3,16). Učinil nás svými přáteli – a jak odpovídáme?
Druhým prvkem, kterým Ježíš definuje přátelství, je společenství chtění. “ Idem velle – idem nolle”, bylo i pro Římany definicí přátelství. „Vy jste mými přáteli, jestliže konáte, co já vám přikazuji“ (Jan 15,14). Přátelství s Kristem splývá s tím, co vyjadřuje třetí prosba z modlitby Otče náš: „Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi“. V Getsemanech Ježíš proměnil naši vzpurnou vůli v tu, která se shoduje a sjednocuje s vůlí Boží. Protrpěl celé drama naší autonomie – a dal nám pravou svobodu právě tím, že vložil naši vůli do Božích rukou: „Ne jak já chci, ale jak ty chceš“ (Mt 21,39). Ve společenství chtění se uskutečňuje naše vykoupení: být Ježíšovými přáteli, stát se přáteli Božími. Čím více Ježíše milujeme, čím více jej poznáváme, tím více roste naše pravá svoboda, roste radost nad tím, že jsme vykoupeni.
Díky, Ježíši, za tvé přátelství!
Dalším prvkem evangelia – který bych chtěl zmínit – je Ježíšova řeč o přinášení ovoce: „Určil jsem vás, abyste šli a přinášeli ovoce a vaše ovoce, aby zůstalo“ (Jan 15,16). Zdá se, že v tom spočívá dynamizmus života křesťana, apoštola: určil jsem vás, abyste šli... Musíme být v duchu puzeni svatým neklidem: neklidem, že máme všem přinášet dar víry, přátelství s Kristem. Láska, přátelství s Bohem nám vskutku bylo dáno proto, aby se dostalo i k jiným. Dostali jsme víru, abychom ji darovali jiným – jsme kněžími, abychom sloužili jiným. A máme přinášet ovoce, jež přetrvá. Každý člověk chce zanechat stopu, která přetrvá. Ale co zůstane? Peníze ne. Ani budovy nezůstanou; ani knihy. Po jisté – více či méně dlouhé době – všechny věci mizí. Jediné, co zůstává navěky, je lidská duše, člověk, kterého Bůh stvořil pro věčnost. Ovoce, které přetrvá je tedy to, co jsme zaseli do lidských duší – láska, poznání, gesto, schopné doteku srdce, slovo, jež otvírá duši Pánově radosti. Pojďme tedy a prosme Pána, aby nám pomohl přinášet ovoce, ovoce, které zůstává. Jedině tak se země slzavého údolí promění v Boží zahradu.
Nakonec se ještě jednou vraťme k listu Efezanům. List – slovy 68. žalmu – říká, že Kristus vystoupil na nebe a „dal lidem dary“ (Ef 4,8).. Vítěz rozdává dary. Těmito dary pak jsou apoštolové, proroci, evangelisté, pastýři a učitelé. Naše služba je Kristovým darem lidem, k budování jeho těla – nového světa. Žijme tak svou službu, jako dar Krista lidem! Ale v této chvíli především úpěnlivě prosme Pána, aby po velkém daru papeže Jana Pavla II., nám opět dal pastýře podle svého srdce, pastýře, jenž by nás vedl k poznání Krista, k jeho lásce, k pravé radosti. Amen.
Pro Magazín ChristNet.eu přeložil Josef Beníček
