Poté, co téměř celý svět zasáhla zpráva o úmrtí populárního papeže Jana Pavla II., přichází 10 dní nato zpráva o překvapivě rychlé volbě kardinála Ratzingera jeho nástupcem. Dobrovolně přiznávám, že jsem už léta - navzdory tomu, že to bylo nepravděpodobné - tiše v tuto volbu doufal. A co víc, v posledních týdnech, od té doby, co duchovně vedl procesí křížové cesty na Velký pátek, se to pro mě stalo jistotou. Neboť navzdory očekávanému odporu ze strany progresivního křídla hierarchie, a zvláště z řad dalekosáhle sekularizovaného církevního lidu, se proti takto vytrvalému a statečnému  konzervativnímu teologovi mezi ostatními preláty, kteří připadali v úvahu, nikdo neprofiloval tak přesvědčivě jako nástupce na Petrově stolci jako právě on. Coby ostře myslící teolog a dlouholetý reprezentant nejvlivnějšího úřadu v kurii formálně disponoval všemi předpoklady, aby nyní převzal nejvyšší odpovědnost za římskokatolickou církev. K tomu navíc přistupuje jeho charakterová integrita, lidská přívětivost a skromnost.

Tuebingen: Společně prožitá rebelie roku 68

S Josephem Ratzingerem se znám od našeho téměř současného povolání na učitelské stolce teologie na univerzitě v Tuebingen v polovině šedesátých let. K přátelské sounáležitosti došlo v roce 1968, kdy chaotická neomarxistická studentská rebelie vnikla do našich učeben, aby nás přitom konfrontovala s naprosto odlišnou koncepcí vědy, teologie a církve. Tato provokace nás postihla naprosto stejně jak na evangelické, tak i na katolické straně a v oněch měsících došlo k spontánnímu ekumenickému semknutí mezi některými profesory a studenty, kteří se tomu postavili na odpor. Náš kolega Ratzinger na to vděčně vzpomíná ve dvou svých autobiografických knihách.

Zásadní jednota

Toto vnitřní spojení nepominulo ani v následujícíh desetiletích po jeho odchodu nejprve do Řezna, pak do Mnichova a nakonec do Říma. Oba jsme si totiž byli vědomi zásadního ohrožení našich duchovních základů na - kdysi křesťanském - Západě a bylo nám zřejmé, že se musíme setkávat napříč přes tradiční konfesní hranice. Také v pohledu na zpochybnění křesťanské víry skrze nároky, které si vznášela jiná náboženství svými zjeveními a cestami spásy, jsme byli zásadně zajedno. Co kardinál Ratzinger napsal ve svém zčásti sporném - s ohledem na absolutní nárok římskokatolické církve - prohlášení Dominus Jesus o vztahu evangelia a náboženství, je velmi podobné tomu, co jsme v podobných vyjádřeních pověděli v našich evangelických vyznavačských společenstvích.

...a dogmatické rozdíly

Nejnovější osobní pozdrav, který jsem z pera Josepha kardinála Ratzingera obdržel, byla jeho zdravice  7. Evropskému vyznavačskému kongresu, který se konal v říjnu 2004 ve Freudenstadtu a který on s velkým zájmem sledoval. Ve svém poselství napsal: „Pro nás věřící křesťany je toto historická hodina, kdy se vytváří nová sounáležitost a spolupráce přes hranice konfesí. Společnému  svědectví o víře víry ve Stvořitele a v Pána Ježíše Krista, který jediný je cestou ke spasení a pokoji, se tímto vytváří nová výzva.“ U vědomí této sounáležitosti v samém centru naší křesťanské víry ho nyní budeme jako papeže Benedikta XVI. tím více provázet svými modlitbami v nebezpečích, která na něj čekají, i když víme, že na druhé straně mezi námi ještě stále existují dogmatické rozdíly, které může překlenout jen Duch svatý tím, že nám odkryje přemáhající biblickou pravdu.

přeložil Jan Uhlíř