V noci, 6. srpna 1942, přepravoval vlak smrti svůj žalostný náklad zajatců /ženy, muži všech věkových kategorii i děti/. Směřoval k ponurým slezským údolím, do Auschwitz. Mezi zajatci se v zoufalých podmínkách tísnila i bosá karmelitka, Terezie Benedikta od Kříže, spolu se sestrou Rosou. A jejich zločin? Byli židé. Po dvou dnech žízně, hladu a strašlivých podmínek v zaplombovaných vagónech, skončili všichni v plynových komorách, a jejich nahá těla pak byla spálena anebo naházena do společného hrobu.

Jako hrdý a zdrcující výkřik, zní neochvějná slova Edith Stein: „Věřím v Boha. Věřím, že Boží přirozeností je láska; věřím, že člověk v lásce žije, je Bohem podpírán, Bohem spasen“. Zní ve světě zbroceném krví násilí, zmateném a krutém, který se znovu ptá: Je možné po Auschwitz věřit v Boha?

foto: chemin-neuf.cz/index.php?a=dz

Edith se narodila 12. října 1891 v Breslau (tehdy Německo; dnes polská Wroclaw) jako poslední z jedenácti dětí židovských rodičů. Toho dne právě židé slavili Yom Kippur, svůj největší svátek, den smíření. „To více než cokoli jiného, přispělo k tomu, že si matka svou nejmladší zvláště zamilovala“. Tento den se stal pro budoucí karmelitku téměř proroctvím.

Editě ještě nebyly ani dva roky, když přišla o otce, který byl povoláním obchodník se dřevem. Velmi zbožná, bedlivá a schopná matka, - žena vskutku obdivuhodná – se poté, co ovdověla musela starat o rodinu a navíc řídit velký podnik. Nepodařilo se jí však udržet v dětech živou víru. Edith přestala v Boha věřit. „S plným vědomím a na základě svobodného rozhodnutí jsem se přestala modlit“.

V roce 1911 absolvovala brilantně maturitu a začala studovat germanistiku a dějiny na Univerzitě v Breslau, a to jak proto, aby si zajistila budoucnost, tak ze záliby. Filozofie totiž byla jejím koníčkem. Velmi se také zajímala o otázky týkající se postavení žen. Vstoupila do organizace „Pruského sdružení za volební právo žen“. Později napsala: „Jako gymnazistka i mladá studentka jsem byla radikální feministkou. Později jsem o celou záležitost naprosto ztratila zájem. Dnes hledám čistě objektivní řešení“.

V roce 1913 se studentka vydala do Gotting, aby tam navštěvovala univerzitní přednášky Edmunda Husserla. Stala se jeho žákyní a asistentkou, a pod jeho vedením dosáhla doktorátu. Edmund Husserl v té době přiváděl posluchače k úžasu novým pojmem pravdy: poznatelný svět existuje nejen na kantovský způsob objektivního vnímání. Žáci chápali jeho filozofii jako obrat ke konkrétnu. „Návrat k objektivizmu“. Fenomenologie pak přivedla mnohé studenty a studentky – aniž by si to uvědomovali – ke křesťanské víře. V Gotting se Edith Stein setkala i s Maxem Schelerem. Toto setkání u ní vzbudilo pozornost vůči katolickému náboženství. Nezapomínala však ani na studium, které jí mělo v budoucnosti živit. V roce 1915 složila s vyznamenáním státní zkoušku; profesionální formaci však nezahájila. Po vypuknutí I. světové války napsala: „Můj život mi už nepatří“. Navštěvovala kurs pro zdravotní sestry a sloužila v rakouské vojenské nemocnici. Byly to tvrdé časy. Pečovala o nakažené tyfem, sloužila na operačním sále, viděla umírat mladé lidi v rozkvětu mládí. Po zavření vojenské nemocnice, odešla v roce 1916 s Husserlem do Friburgu, kde v roce 1917 dosáhla doktorátu „summa cum laude“ prací „O problému empatie“. Jednoho dne sledovala prostou venkovanku, jak s nákupní taškou vstupuje do frankfurtského dómu, aby se tam na chvíli pomodlila. „To pro mně bylo něčím naprosto novým. V synagogách a protestantských modlitebnách, které jsem navštívila, se věřící shromažďovali jen na obřady. Tady však žena vešla do prázdného kostela, jako by se ubírala k důvěrnému rozhovoru. Na to jsem nikdy nedokázala zapomenout“. Na posledních stránkách své doktorské práce píše: „Existovali lidé, kteří na základě nenadálé proměny osobnosti uvěřili, že se setkali s Božím milosrdenstvím“. Jak k takovému závěru došla?

Když padl ve válce její přítel, Adolf Reinach, odešla, aby potěšila svou přítelkyni, mladou vdovu. Myslela si, že ji najde zoufalou. Je pravda, že v tváři měla hlubokou bolest, ale vše pronikal nevýslovný pokoj. Sama o tom vypráví:“Bylo to mé první setkání s křížem, s onou božskou silou, kterou dává kříž těm, kdo jej nesou. Poprvé jsem viditelně spatřila Církev, zrozenou z Kristova utrpení, jež vítězí nad smrtí. V té chvíli se má nevěra zhroutila, židovství v mých očích pobledlo a v srdci mi vzešlo Světlo Kristovo. To také bylo důvodem, proč ve chvíli, kdy jsem oblékala šat Karmelu, jsem ke svému jménu připojila ‚od Kříže‘.“ Ještě rozhodněji však na ni zapůsobila jiná událost. Byla jednou na návštěvě u mladých manželů Reinachových, kteří konvertovali k protestantizmu. Měla tehdy k dispozici jejich knihovnu. „Aniž bych hledala, sáhla jsem po knize, která mi zrovna padla do ruky. Byl to silný svazek s titulem: Vlastní životopis svaté Terezie z Avily. Dala jsem se do četby. Kniha mě tak uchvátila, že jsem ji nedokázala odložit, aniž bych ji přečetla až do konce. Jakmile jsem ji dočetla, musela jsem přiznat: ‚Toto je pravda‘. To je konverze!"

Celou noc strávila četbou. Ráno šla do města a koupila si katechizmus a misálek: pečlivě je prostudovala a po několika dnech se vydala na mši svatou. Byla první v jejím životě. „Nic mi nezůstalo skryté. Chápala jsem i ty nejnepatrnější obřady. Po liturgii jsem zašla do sakristie za knězem a po krátkém rozhovoru jsem jej požádala o křest. Díval se na mě udiveně a řekl mi, že pro přijetí do církve je zapotřebí zodpovědné přípravy. Jediná odpověď na kterou jsem se zmohla, byla: „Prosím Vás, velebný pane, vyzkoušejte mě ..“.

Kněz byl její hlubokou přípravou překvapen a stanovil datum křtu. Právě tehdy Edith ke svému jménu připojila jméno „Terezie“. Svátost křesťanské iniciace přijala 21. ledna 1922. Edith nadále pokračovala ve studiích, konferencích i ryze filozofických publikacích. Filozofie se jí však stále více stávala „pravdou bez duše“, až krok po kroku začala zakoušet „pravdu, kterou poznáváme díky lásce“.

Pokračování článku vyjde do týdne.