Kdosi tu kulku vedl

Jan Pavel II.: To vše bylo svědectvím o Boží milosti. Spatřuji tu jistou analogii se zkouškou, kterou musel během svého věznění podstoupit kardinál Wyszyňski. Zkušenost polského primase však trvala něco přes tři roky, zatímco ta moje pouze krátkou dobu několika měsíců. Agca věděl, jak vystřelit a střílel jistě, aby zasáhl. Pouze, jakoby tu kulku kdosi vedl a odchýlil...

Stanislav Dziwisz: Agca střílel, aby zabil. Ta rána měla být smrtelná. Kulka prolétla tělem Svatého otce, zranila mu břicho, pravý loket a levý ukazováček. Poté kulka dopadla mezi mne a papeže. Slyšel jsem ještě dva výstřely. Byly zraněny dvě osoby, které stály poblíž. Zeptal jsem se Svatého otce: „Kam?“ Odpověděl: „Do břicha“. „Je vám špatně?“ „Je mi špatně“. Po ruce nebyl žádný lékař. Nebyl čas na přemýšlení.

Neprodleně jsme Svatého Otce přenesli do sanitky a velkou rychlostí se hnali k Policlinico Gemelli. Svatý Otec se polohlasně modlil. Nato, už během cesty, ztratil vědomí. O životě a smrti rozhodlo několik prvků. Vezměme otázku času, dobu k tomu, abychom dorazili do nemocnice: pár minut navíc, nepatrná překážka na cestě a bylo by příliš pozdě. V tom všem je patrná Boží ruka. Vše tomu nasvědčuje.

Jan Pavel II.: Ano, vzpomínám si na tu cestu do nemocnice. Nějaký čas jsem ještě zůstal při vědomí. Trpěl jsem, a to působilo obavy - měl jsem však podivuhodnou důvěru. Řekl jsem pateru Stanislawowi, že atentátníkovi odpouštím. Co se dělo v nemocnici si už nepamatuji.

Stanislav Dziwisz: Téměř okamžitě po příjezdu na Policlinico by Svatý otec převezen na operační sál. Stav byl velmi vážný. Organizmus Svatého otce ztratil mnoho krve. Dramaticky klesal krevní tlak, a tlukot srdce byl jen sotva patrný. Lékaři mi doporučili, abych udělil svátost nemocných. Bez váhání jsem tak učinil.

Jan Pavel II.: Prakticky jsem už byl na druhé straně.

Stanislav Dziwisz: Poté došlo k transfuzi krve.

Jan Pavel II.: Následné komplikace a prodloužení celého léčebného procesu byly ostatně důsledkem této transfuze.

Stanislav Dziwisz: První krev organizmus odmítl. Sešli se však lékaři téže nemocnice a sami darovali krev Svatému otci. Tato druhá transfuze dopadla dobře. Lékaři provedli zákrok, aniž by doufali v přežití pacienta. Vůbec se nezajímali - což bylo pochopitelné, o prostřelený ukazováček. „Přežije-li, pak s tím něco uděláme“, řekli mi. Rána na prstu se pak sama zacelila bez jakékoli následné léčby.

Po zákroku byl Svatý otec převezen na resuscitační oddělení. Lékaři se báli infekce, která by v tomto stavu znamenala smrt.. Ohroženy byly i některé vnitřní orgány Svatého otce. Operace byla velmi náročná. Ve skutečnosti vše proběhlo perfektně, bez jakékoli komplikace, i když je známo, že k nim často po takových operacích dochází.

Jan Pavel II.: V Římě umírající papež, Polsko ve smutku ... V mém Krakowě vysokoškoláci zorganizovali manifestaci: „bílý pochod“. Když jsem pak jel do Polska, pravil jsem: „Přišel jsem vám poděkovat za ten „bílý pochod“. Byl jsem i ve Fatimě, abych Panně Marii poděkoval. Ach, můj Bože, byla to tvrdá zkušenost. Probudil jsem se až nazítří kolem poledne. Tu jsem řekl otci Stanislawowi: „Včera jsem se nemodlil kompletář“.

Stanislav Dziwisz: Máme-li být přesní, Svatý otče, ptal jste se: „Modlil jsem se kompletář?“ Myslel jste totiž, že se ještě nacházíme v předchozím dni.

Jan Pavel II.: Vůbec jsem si totiž neuvědomoval, co věděl don Stanislaw. Nikdy mi neřekl, jak byla situace vážná. Navíc jsem značnou dobu zůstal prostě v bezvědomí.

Stanislav Dziwisz: Tři následující dny byly strašné. Svatý otec nesmírně trpěl. Všude měl totiž drény a řezy. I přesto všechno probíhala rekonvalescence velmi rychle. Začátkem června se Svatý otec vracel domů. Nebyla mu uložena aní žádná speciální dieta.

Jan Pavel II.: Jak vidět, mám spíše silný organizmus.

Stanislav Dziwisz: Až později byl organizmus napaden nebezpečným virem, což byl důsledek první transfuze anebo všeobecného oslabení. Svatému otci bylo podáno nesmírné množství antibiotik, aby se chránil před infekcí. To značně oslabilo imunitní systém. Tak propukla další nemoc. Svatý otec byl znovu převezen do nemocnice. Díky intenzívní lékařské péči se jeho zdravotní stav zlepšil do té míry, že lékaři rozhodli, o přikročení k poslednímu zákroku a dokončení chirurgické operace konané v den atentátu.

Svatý otec si vybral 5. srpen, památku Panny Maria Sněžné, která se v liturgickém kalendáři připomíná jako Posvěcení baziliky Santa Maria Maggiore. I tato druhé fáze byla překonána. Tři měsíce po atentátu, 13. srpna, vydali lékaři prohlášení, kde se informovalo o ukončení nemocniční péče. Pacient se tak mohl definitivně odstěhovat domů.

Pět měsíců po atentátu se Svatý otec vrátil na svatopetrské náměstí, aby se opět setkal s věřícími. Neprojevil nejmenší stín strachu ani žádný stress, i když lékaři upozorňovali, že by se projevit mohl. Řekl tehdy: „Znovu tu stojím jako dlužník vůči nejsvětější Panně i vůči všem svatým ochráncům. Jak bych mohl zapomnět, že k události na náměstí svatého Petra došlo v den a hodinu, kdy už více než šedesát let, se ve Fatimě v Portugalsku připomíná první zjevení Kristovy Matky chudým pasáčkům? V tom všem, co se mi právě onoho dne přihodilo, jsem poznal zvláštní mateřskou ochranu a péči. Ukázala se silnější než vražedná kulka“.

Jan Pavel II.: O vánočních svátcích 1983 jsem vykonal návštěvu atentátníka ve vězení. Dlouze jsme vyprávěli. Ali Agca, jak všichni říkají, je profesionální vrah. To znamená, že atentát nebyl jeho iniciativou, ale že někdo jiný jej k němu přiměl a objednal si ho. V průběhu celého rozhovoru bylo jasně zřejmé, že Agcu neustále zajímalo, jak je možné, že se mu atentát nezdařil. Udělal všechno co měl, bedlivě dbal na každý detail. A označená oběť unikla smrti.

Jak se to jen mohlo stát? Zajímavé je, že tento neklid jej přivedl k náboženské problematice. Ptal se, jak je to s oním fatimským tajemstvím a v čem spočívá. To bylo prvořadým předmětem jeho zájmu; to chtěl vědět především. Těmito naléhavými otázkami snad ukázal, že pochopil skutečně důležitou věc. Ali Agca si uvědomil, že nad jeho mocí, nad jeho schopností střílet a zabíjet, existuje mnohem vyšší moc. A proto ji začal hledat. Přeji si, aby ji našel.

Stanislav Dziwisz: Zázračný návrat Svatého Otce k životu a zdraví bych označil za dar nebes. Atentát zůstal v lidské dimenzi tajemstvím. Neobjasnil ho ani proces ani dlouhé věznění atentátníka. Byl jsem svědkem návštěvy Svatého otce u Aliho Agci ve vězení. Papež mu veřejně odpustil už při svém prvním rozhovoru po atentátu. Od vězně jsem neslyšel slova: „Prosím za odpuštění“. Jediné co ho zajímalo bylo fatimské tajemství.

Svatý otec několikrát přijal matku a příbuzné a často se na něj vyptával justičních kaplanů. V božské dimenzi je tajemstvím celý průběh dramatické události, která podlomila zdraví a síly Svatého otce, ale nijak nezbrzdila účinnost a plodnost jeho apoštolského poslání v Církvi a ve světě. Myslím, že není přehnané aplikovat na tento příběh výrok: Sanguis martyrum semen christianorum. Bylo zřejmě třeba oné krve na náměstí svatého Petra, na místě mučednictví prvních křesťanů.

Prvním plodem oné krve byla nepochybně jednota celé Církve ve velké modlitbě za záchranu papeže. Po celou noc, která následovala po atentátu, poutníci, kteří přišli na generální audienci a stále rostoucí počet Římanů se modlil na Náměstí sv. Petra. V následujících dnech se v katedrálách, kostelích i kaplích celého světa sloužily mše a konaly modlitby na úmysly Svatého otce.

On sám v této souvislosti řekl: „Je mi zatěžko myslet na to všechno bez pohnutí. Bez hluboké vděčnosti všem. Vůči všem, kdo se onoho 13. května shromáždili k modlitbě. I vůči všem, kdo v ní po celou tuto dobu vytrvali ... Jsem vděčný Kristu Pánu a Duchu svatému, který skrze tuto událost, jež se odehrála na náměstí svatého Petra dne 13. května v 17.17 hodin, inspiroval tolik srdcí ke společné modlitbě. A při vzpomínce na tuto velkou modlitbu, nemohu zapomenout na slova Skutků apoštolů, která se vztahují na Petra: "Církev se za něj nepřetržitě modlila k Bohu" (Skt 12,5).

Jan Pavel II.: Žiji v neustálém vědomí, že ve všem, co říkám a konám při plnění svého povolání a poslání, své služby, dochází k čemusi, co není výlučně mou iniciativou. Vím, že v tom, co jako Petrův nástupce konám, nejsem sám. Vezměme si například komunistický režim. Jak už jsem dříve řekl, k jeho pádu bezesporu přispěla scházející ekonomická nauka. Ale odkazovat se pouze na ekonomické faktory by bylo spíše naivním zjednodušováním.

Na druhé straně, vím dobře, že by bylo úsměvné domnívat se, že to byl papež, kdo vlastníma rukama pokořil komunismus. Mám za to, že vysvětlení nacházíme v evangeliu. Když první učedníci, vyslaní na misi, se vrátili ke svému Mistrovi, říkají: „Pane, i zlí duchové se nám podřizovali v tvém jménu“ (Lk 10,17). Kristus jim odpověděl: „Radujte se ne ani tak z toho, že se vám podrobují démoni, ale spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebesích“ (Lk 10,20).

Služebníci neužiteční ... Vědomí „neužitečného služebníka“ ve mně roste uprostřed všeho, co se kolem mne děje - a snažím se s tím žít. Vraťme se k atentátu: mám za to, že to byla jedna z posledních křečí zpupné ideologie, která se rozpoutala ve 20. století. Zpupně si počínal fašismus, nacismus, stejně i komunismus. Podobná zpupnost, motivovaná podobnými argumenty, se rozvinula i tady v Itálii: Brigate Rosse vraždily čestné a nevinné lidi. Když dnes, s odstupem několika let, pročítám přepis někdejších rozhovorů, uvědomuji si, že projevy násilí „olověných let“ zřetelně zeslábly.

V posledním období se však ve světě šíří tzv. „sítě teroru“, které tvoří „stálou hrozbu pro životy miliónů nevinných. Tento dojem potvrzuje zboření newyorských Dvojčat (11. září 2001), atentát na nádraží Atocha v Madridu (11. března 2004) i masakr v Beslanu v Osetii (1.-3. září 2004). Kam nás přivedou tyto nové výbuchy násilí? Nejprve pád nacismu a pak Sovětského svazu byl důkazem selhání. Ukázalo to na naprostou nesmyslnost násilí ve velké škále, jak ji tyto režimy zamýšlely a prováděly.

Uvědomují si lidé dramatické lekce, které jim dějiny předkládají? Anebo se naopak nechávají unášet vášněmi, které se jim usadily v nitru, a znovu se kloní k neblahým pohnutkám násilí? Věřící člověk ví, že zlo je vždy provázeno přítomností dobra, milosti. Svatý Pavel napsal: „Ale s Božím darem tomu není tak, jako tomu bylo s proviněním. Kvůli provinění jednoho všichni propadli smrti. Ale tím hojněji se celému množství lidí dostalo Boží přízně a milostivého daru prostřednictvím jednoho člověka, Ježíše Krista (Řím 5,15).

Tato slova si uchovávají svou aktuálnost i v současnosti. Vykoupení pokračuje. Tam, kde se vzmáhá zla, roste i naděje dobra. V našich dnech se nezměrně rozmohlo zlo, a to za pomoci zvrácených režimů, které se v širokém rozsahu dopouštěly násilí a zpupnosti. Nemluvím tu o zlu, jež páchali jednotlivci z osobních zájmů či z vlastní iniciativy. Zlo 20. století nebylo zlem nepatrného rozsahu, takřka „řemeslným“. Šlo o zlo gigantických rozměrů, zlo, jež k páchání svého neblahého díla využilo státních struktur. Zlo povýšené na režim.

Současně však se v nesmírném bohatství projevila Boží milost. Neexistuje zlo, aby z něj Bůh nedokázal vytěžit dobro. Utrpení ukřižovaného Boha není pouze formou utrpení vedle mnoha jiných, bolestí více či méně velkou, nýbrž je utrpením nesrovnatelného stupně a rozměru. Kristus, jenž trpěl za všechny, dal utrpení nový smysl, uvedl je do nové dimenze, do nového řádu: totiž řádu lásky. Je pravdou, že utrpení vstoupilo do lidských dějin prvotním hříchem. A hřích je oním „bodcem“ (srv. 1Kor 15,55-45), který nám působí bolest, co lidskou bytost smrtelně zraňuje. Avšak Kristovo umučení na kříži dalo utrpení radikálně nový smysl, proměnilo je zevnitř.

Uvedlo do lidských dějin, - jež jsou dějinami hříchu, - utrpení bez viny, snášené pouze z lásky. A právě toto utrpení otevírá bránu k naději na osvobození, na definitivní vyloučení onoho „bodce“, co sužuje lidstvo. Je to utrpení, které spaluje a stravuje zlo plameny lásky a i ze zla těží mnohotvárný rozkvět dobra. Každé lidské utrpení, každá bolest, každá slabost obsahuje příslib spásy, příslib radosti: „Teď sice pro vás trpím, ale raduji se z toho“ (Kol 1,24).

To platí pro každé utrpení, způsobené zlem; platí to i pro nesmírné zlo společenské a politické, které dnes rozděluje a sužuje svět: zlo válek, útisku jednotlivců i národů; zlo sociálního bezpráví, pošlapané lidské důstojnosti, rasové a náboženské diskriminace; zlo násilí, terorizmu, závodu ve zbrojení – všechno toto zlo ve světě existuje i proto, aby v nás probudilo lásku, která je sebedarováním ve velkorysé a nezaujaté službě tomu, koho potkalo utrpení. V lásce, jež má svůj zdroj v Kristově srdci, spočívá naděje pro budoucnost světa. Kristus je Vykupitelem světa: „Jeho ranami jsme uzdraveni“ (Iz 53,5).

Pro Magazín ChristNet.eu přeložil Josef Beníček