Edith Stein se narodila 12. října 1891 v Breslau (tehdy Německo; dnes polská Wroclaw) jako poslední z jedenácti dětí židovských rodičů. Pozdějí konvertovala ke křesťanství, jak bylo uvedeno v úvodním článku publikovaném v Magazínu ChristNet.eu minulý týden.

Křest znamenal počátek její orientace ke Karmelu, ale současně způsobil hlubokou roztržku s matkou, která nedokázala pochopit, že se dcera nevrátila k víře svých otců. Po nějaké době totiž Edith sebrala odvahu pokleknout před matkou a vyznat jí: „Mami, jsem katoličkou.“ Jedinou odpovědí matky byl pláč. V rodině propuklo drama. Abychom alespoň trochu tomuto dramatu porozuměli, je třeba si uvědomit, jak chápe „konverzi“ židovství. Tady je viděna jako zrada vůči národu, který si Bůh vyvolil za vlastnictví mezi všemi národy a s nímž uzavřel smlouvu, kterou nikdy neodvolal. Edith i po své konverzi chodila s matkou do synagógy a svým breviářem se připojovala k recitování žalmů. Když ji matka viděla, neubránila se konstatování: „Nikdy jsem neviděla, že by se kdo modlil tak, jak se modlila Edith. A co je nejpodivnější, když se modlí svůj breviář, může se modlit spolu s námi.“ Jednoho dne, poté co rabín zapěl „Šémá: „Slyš Izraeli, Hospodin náš Pán, je jediný Bůh,“ jí matka zašeptala: „Slyšelas? Tvůj Bůh je jediný“ a dodala: „Nebylo snad rabínovo kázání krásné? I v židovské víře jsou přece lidé zbožní, nezdá se ti?“ „Ano, odvětila Edith, pokud jsi nepoznala nic jiného.“ „A protožes ho poznala, bude jistě velmi dobrým člověkem, ale proč ze sebe dělal Boha?", doplnila matka. 

Poznání Krista znamenalo pro Edith znovuobjevení židovství. Jestliže předtím si nijak zvlášť nevážila své příslušnosti k židovskému národu, teď byla hrdá, když procházela seznam židovských filozofů své doby Husserla, Bergsona, Meyersona a mohla říct: „My Židé“. Otci Hirchmanovi se svěřila: „Nevíte, co pro mě znamená patřit ke Kristu nejen skrze Ducha svatého, ale i tělesně.“

Hitlerovy rasové zákony ji zbavily vyučování. Už nějaký čas předvídala pro Německo, svou vlast, i pro Židy, svůj národ, tragické ničení. Upozorňovala na to mnohé, psala dokonce i papeži. Poté, co byla zbavena přednášek, mohla se konečně věnovat svému skrytému, ale burcujícímu povolání. V Kolíně nad Rýnem vstupuje na Karmel. Terezie Benedikta od Kříže se pokorně řadí ke svým spolusestrám, které o ní nic nevědí. S jistými rozpaky koná ruční práce. Bylo třeba překonat zřejmý nesoulad mezi životem každodenní praxe, která tolik neodpovídá rozumovým principům, jako spíše kategoriím božských ctností. Ticho, samota, skrytost, poslušnost: ona, která byla zvyklá na nejprestižnější fakulty filozofie, musí omezit i korespondenci. Až později, vzhledem k jejím nesmírným schopnostem, jí bylo dovoleno vrátit se ke studiu a publikování, v souladu s novými požadavky klauzurního života.

Zuřivá vlna rasismu ji přinutila přestěhovat se do kláštera v holandském Echtu, ale deportace dorazí i tam. Jednoho dne stojí u brány dva agenti gestapa, aby ji odvedli. „Jdeme za náš národ“, byla poslední slova, která od ní spolusestry slyšely. Před odchodem jim zanechala – skoro jako testament - ještě nedokončenou knihu o svatém Janu od Kříže s názvem „Scientia Crucis“ (Moudrost Kříže). Na posledním lístku z koncentračního tábora pak čteme: „Jsem spokojena se vším. ‚Moudrosti Kříže‘ lze dojít jen, když kříž dolehne celou svou vahou. O tom jsem byla přesvědčena od první chvíle a ze srdce jsem vyřkla: Ave Crux, spes unica“(Buď zdráv, Kříži, jediná naděje).

Vlak s deportovanými, kterým 7. srpna 1942 putovala i Edith Stein se sestrou Rosou, se zastavil na nádraží v Chifferstadtu. Výpravčí zaslechl přes zamřížované okno ženský hlas, který se ptal, zda-li je místní. Na souhlasnou odpověď mu řekla: „Pozdravujte ode mne velebného pána Josefa Schwinda. Řekněte, že to vzkazuje Edith Stein, která cestuje na východ.“ Byla to cesta do její země, k nebeskému Jeruzalému.

A my, kteří si libujeme v zapomnění, neboť žijeme v postmoderní společnosti, musíme přijmout výzvu Jana Pavla II., která zní nejen jako rada, nýbrž jako příkaz: musíš. „Když od nynějška slavíme památku nové světice, musíme rok co rok připomínat i Shoah, onen hrůzný plán na vyhlazení jednoho národa, kterému padly za oběť milióny židovských bratří a sester" (Jan Pavel II. Osservatore Romano, 12.-13. října 1998).

Lze se po Auschwitz ještě modlit? Edith Stein dokazuje, že se dá modlit i v koncentráku. Novinář Peter van Kempen dosvědčuje: „Měl jsem dojem, že stojím před duchovně velkou a silnou ženou, která k nám ani nepřišla z vězeňského tábora. Mluvili jsem spolu asi dvacet minut. První, nač se Boží služebnice tázala bylo, zda jsme jí přivezli hábit ... Byla ráda, že se modlí, a současně že může něco udělat i pro spoluvězeňkyně. Mluvila o ženách, které byly naprosto dezorientované tváří v tvář svým dětem, o které bylo třeba se postarat... Během rozhovoru jsem kouřil cigaretu. Zeptal jsem se, zda-li chce také. Řekla mi, že kdysi kouřila a jistou dobu i tančila“.

Jiné svědectví vypovídá: „Terezie Benedikta upoutávala mezi deportovanými pozornost svým klidem a naprostou odevzdaností. V táboře panoval nepopsatelný chaos a křik zoufalství. Ona procházela mezi ženami, utěšovala je, pomáhala jim a tišila je jako anděl. Mnohé matky už byly na prahu bláznovství; své děti nechávaly na pospas a v tupém zoufalství zíraly před sebe. Ona je umývala, česala a pečovala o ně.“

Jednomu spoluvězni se svěřila: „Nikdy jsem si ani nedokázala představit, že by lidé mohli být takoví ... a že mé spolusestry a moji židovští spolubratři budou muset tak trpět ... Teď se za ně modlím. Vyslyší Bůh mou modlitbu? Jistě popřeje sluchu mému nářku.“

Často se také v duchu vracela na Karmel, o němž vyznala: „Karmel je zahradou, v níž Bůh a duše přebývají v niterné intimitě ... Neznám nic vznešenějšího!“

O proslulé fenomenologii Edith Stein ví jen několik málo badatelů. Avšak křesťanskou karmelitku, deportovanou sestru Terezii Benediktu od Kříže, zná celý křesťanský svět a vzhlíží k ní s úctou.