Anonymní přítomnost přátel žijících v našich vzpomínkách má zvláštní povahu: nevyprázdní se, nevychvěje, nepromarní, ale zraje jako víno uskladněné v optimálních sudech a sklepech. Načneme-li ho po čase, zjistíme, jak je chutné, uleželé a jedinečné. Chci říci, že přátelé i známí, spolužáci i kolegové, se kterými jsme kdysi započali vztahový příběh, v nás anonymně takto zůstávají a přitom zrají jako víno, aniž by bylo nutné k němu cokoliv přidávat. To jsem si vyzkoušel již několikrát, naposledy minulé léto.

S Petrem se známe přes dvacet let. Sedávali jsme spolu v jedné lavici na stavební průmyslovce celé čtyři roky. Do oka jsme si padli hned na začátku studií. Jedno přísloví říká, že „vrána k vráně sedá a rovný rovného si hledá“, přičemž se nepředpokládá, že obě vrány si jsou podobné jako vejce vejci. Měli jsme s Petrem něco společného: sdíleli jsme ostýchavé ambice stát se umělci. Petr se chtěl věnovat malování a já literatuře. Jenže cesta k umění je vždy trnitá a my jsme byli systematicky učitelským sborem vedeni k rozpoznání, že naše cesta k umění přes střední průmyslovku nevede. Měli nás za nepříliš perspektivní studenty, nesoustředěné a líné. Jenže my jsme o hodinách s Petrem rozhodně nezaháleli: zatímco on vždy pilně pomaloval několik papírů kresbami figurek a hravě vyhotovil několik drobných zátiší, já jsem rýmoval diktované zápisky dokonce v takových předmětech, jako byla geodézie a stavební stroje.

Naše cesty, Petrova a moje, se po maturitě rozešly na mnoho let. Aniž bych to věděl, Petr mezitím vystudoval výtvarnou výchovu, oženil se a vystřídal několik reklamních agentur. A aniž by to věděl Petr, já jsem vystudoval bohosloví a po doktorátu učil biblistiku na vysoké škole. Oba jsme přitom žili v tomtéž městě, jezdili do práce týmiž dopravními prostředky, byli svědky těch samých politických událostí … a přesto jsme se nikde nepotkali: nevběhli do sebe v metru, nevečeřeli v téže restauraci, nesrazili se na stejné výstavě. Jenže víno, které zraje, nebývá v absolutním klidu nikdy. Podobně ani vzpomínka. V jednu chvíli protrhne měchy anonymity a přihlásí se o slovo. Výsledek byl, že jsem Petrovi po dvaceti letech zavolal.

Do kavárny divadla Archa smluvený večer přišel muž ve středních letech podoben Bruce Willisovi, jehož umělecká vizáž mě od první chvíle nenechala na pochybách o jeho vyvinuté tvůrčí síle. Ze svého snu o umělci neslevil. Ten večer jsme si dlouho vyprávěli. A bylo o čem. Pili jsme své příběhy jako zralé víno, dobře uleželé a jedinečně chutné, ačkoliv v něm byly i doušky, které chutnaly trpce a jejichž účinkem byl bolehlav.

Kdysi před mnoha sty lety řekl Ježíš Sirach jednoduchou větu: (9,10) „Neopouštěj starého přítele, žádný se mu nevyrovná. Nový přítel je jako nové víno. Teprve až zestárne, budeš jej s požitkem pít.“ Sirach má pravdu. Sám se sebe ptám, proč mi někdy stačí jen džusy a minerálky.