Na jedné straně tu stálo několik delegátů (a také expertů – těch bylo oproti prvnímu zasedání víc a do práce se zapojili velmi výrazně), kteří opravdu vehementně diskutovali, šlo jim o každou formulaci, před prvním zasedáním, v tematických skupinách po něm i během druhého zasedání odvedli obrovský kus práce; na druhé straně byla skoro třetina účastníků, kteří se téměř nijak neprojevili nejen v plénu, ale ani ve skupinkách – jejich počet oproti prvnímu zasedání vzrostl. Z vedení sněmu zaznělo, že v průměru nejvíce příspěvků mají laici, takže je vidět, jak velký dostávají prostor. Některé laiky ovšem tento fakt spíš než ke zvednutí sebevědomí vedl k určité ztrátě motivace, když viděli malou aktivitu jiných účastníků sněmu, zejména pak v řadách povinných či „povinně-volitelných“ přítomných. Možná si neuvědomili, že zejména vikáři a biskupové si v naší zemi při svém zaneprázdnění těžko najdou čas a energii na to, aby zkoumali více než 200 paragrafů nějakého dokumentu.

Nicméně řada delegátů „dolní komory“ očekávala alespoň vyjádření postoje, hodnocení sněmu či navržení způsobu pokračování procesu. Jeden z laických účastníků odpovídající na anketu Katolického týdeníku uvedl, že řada zejména výše postavených delegátů „zůstala svým mlčením ,nečitelná‘“. O důvodech jejich mlčení se lze jen dohadovat. Mohlo to být stáří anebo složitá procedura jednání – obojí je jistě omluvitelné. Pokud ale ani jedno z toho nehrálo rozhodující roli, pak šlo buď o naprostý nesouhlas se vším, o čem se jedná, anebo naopak o bezvýhradný souhlas (ten byl zřejmě častější: všechny návrhy byly totiž v dolní komoře odsouhlaseny 85 – 90 % hlasy) . V prvním případě by bylo zřejmě dobré alespoň nějak naznačit důvody nesouhlasu, v druhém případě se nabízí otázka, zda dotyční nemohli hlasovat z domova po telefonu.