… do New Yorku města, z Těšína do Amériky přivedla ho cesta. Zahrál nám i zazpíval, k breku i veselí, a šel zase o dům dál nasbírat si zelí. Báseň snese všechno, i nesmysl, když se pěkně podá. A že je Jarek Nohavica nejen dobrý podavač, ale i prodavač, svědčí jeho popularita mezi Čechy i daleko za hranicemi Čech, Moravy a Slezska. Takže popořádku.

Do New York City Jarek přicestoval přes Londýn, Dublin a Toronto. Ostatně, o jeho výletu informovaly nejen Mladá fronta Dnes, ale i Český rozhlas. A protože to panu umělci nestačilo, tak si on-line zápisník, aktualizovaný několikrát denně, pořizoval během cesty sám. Co by člověk ze skromnosti neudělal pro své jméno … Račte se napojit (nohavica.cz). Název pro své turné si nemohl vybrat příznačnější: On the Road 2005. Zní to atraktivně, jen bítníkům přinejmenším asertivně. „Na Kerouacka nám nesahej, ochmelko,“ jako bych je slyšel. Pravda je, že cesty zůstávají, zatímco lidé odcházejí. Ale ani cesty již nejsou, jaké byly. Vzdálenosti se krátí, domovem se stává celá planeta. Z New Yorku do Los Angeles je to dnes letadlem stejně daleko jako z New Yorku do Prahy, nebo z Českého Těšína do Českých Budějovic vlakem. Ne. Cestování dnes opravdu není o čase, vzdálenosti a penězích (a to je co říct), ale o zaměstnání.

Ostatně, nepřijel Nohavica do New Yorku ze stejného důvodu? Ale ruku na srdce, kdyby ten samý nápad nedostaly stovky, a možná tisíce Čechů dávno před ním, komu by ten večer hrál? Jo, jo. Vydělávat se dá na ledačems. I na stesku po domově. Domov neodmyslitelně vytváří rodná, mateřská/otcovská řeč. A tak Jarek přijel, viděl, vydělal, zelí své posbíral a táhl zas o dům dál. Jak že se stal z písničkáře Jarka pan zelinář Nohavica? „Dolárky zelené, rád vás mám, s vámi ve světě nejsem sám,“ možná bude jedna z jeho dalších líbivých podprůměrovek, kterých v jeho písničkářské produkci není zas tak málo. A to nemluvím ani o Baníku, ani o Čunících či Když mě brali za vojáka (tu už opravdu nesnáším).

Už jednou jsem řekl, že báseň snese všechno, i nesmysl, když se pěkně podá. V tom je Nohavica pan velemistrný. Asi znáte tu píseň Mámá, tátá, bábá, jájá. Kytárka nic moc, ale to nevadí, nakonec on ani Bob Dylan neuměl více než pět akordů, zato heligónka dědy Františka koupená v roce 1931 to jistí. Ta ohlazená bedýnka dlaněmi hřejivě otlapkává duši dokonce i mládeže odkojené technem a hip-hopovým kafemlejnkem. A že se jich ten sobotní večer 15. října v Bohemian Hall sešlo jistě ke čtyřem stovkám. Češi, Slováci, Poláci i pár Američanů. A líbil se. Zase. Mně také. A to Jarek ani nehrál ty své písně pro puberťáky. Že přeháním? Všimli jste si, že na jeho cédéčku Dvacáté století jsou všechny písně o erotice a sexu? V Bohemian Hall se snažil. Že jsme prý byli inteligentní publikum … Z osmadvaceti zahraných písní jen dvě měly náběh na perverznost (Svlékni si košilku, Za hotelovou zdí). A to je co říci.

To není výtka. Slovácké lidovky jsou přesně o tomtéž. A jak jsou krásné, pravdivé, lidově moudré. Nechtějte v Nohavicovi vidět učitele mravů. Je písničkář. Je básník svého druhu a spoluvytváří lidovou kulturu, vtipně, sdělně, a možná aniž by o to vědomě usiloval (ač si tím nejsem jist), se zapisuje do dějin českého písemnictví. Jeho písně těší, a to i za velkou louží v multietnickém městě New York.

Jarek Nohavica: On the Road 2005. Tak zněl jeho výlet za Čechy. A bylo dobře, že se vydal. Vnímám totiž, že čím více se krátí vzdálenosti kilometrů, tím více se vzdalujeme kultuře regionů – Šlonska, Valašska, Hané, Slovácka, Chodska … Proto přijede-li folkař, i když je to holkař, mezi Čechy "abroad", přiveze s sebou vždycky i kus domova.