Bylo by jen logické, kdyby už druhé shodné rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 s definitivní platností uzavřelo letitý spor o katedrálu sv. Víta na pražském hradě. Chrám, který symbolizuje českou duchovní kontinuitu od ranného středověku až po naše časy, nikdy nepřestal být chrámem. Jako takový až do nástupu hradních pánů s rudou hvězdou, kteří jej v r. 1954 škrtem pera připsali „všemu lidu“, také nikdy nepatřil nikomu jinému než církvi. Proto je odpor státu proti verdiktu stvrzujícímu vlastnictví církve velmi problematický a spíše může být chápán jako politický naschvál.

Tvrzení právničky státu Milady Šípkové, že katedrála „byla vybudována z prostředků všech bez ohledu na víru“ jen podtrhuje nedostatečnost státní argumentace. Každý občan přece ví, že dary na duchovní účely zpravidla neposkytují nevěřící, ale věřící. A i kdyby přispěl nevěřící občan, přispívá-li na kostel, nečiní tak proto, aby na něm získal majetkový podíl, nýbrž aby tato stavba sloužila svému duchovnímu účelu. A jediným, kdo tyto stavby za tímto účelem provozuje, jsou právě církve.

Dohadování čí je kostel, je proto absurdní. Pomoci pochopit to může i úvaha, čí vlastnická správa více kostelu prospěje. Umí s takovým objektem lépe nakládat církev nebo stát? Každá stavba přece má svůj smysl a nejlépe slouží v rukou toho, kdo tento její smysl udržuje a rozvíjí.

Autor je poslancem za KDU-ČSL