Hony na lidi

Podle nedávného sociologického průzkumu jsou hlavním místem, kam se Ukrajinci v Čechách utíkají pro útěchu, pravoslavné kostely. Jedním z nich je i Chrám svatého Vojtěcha v Ústí nad Labem, kde působí jako kněz Evžen Červinský.

"Na Ukrajince, kteří tady nelegálně pracují, nedoléhá ani tak množství práce, k němuž je klienti nutí. Daleko víc trpí tím, že jsou někomu vydáni na milost a nemilost v cizím prostředí, kde se nemohou nikam odvolat," shrnuje své zkušenosti Červinský.

Diákon Červinský je volyňský Čech, který se k nám přestěhoval ze Zakarpatské Ukrajiny před patnácti lety. Půlka jeho rodiny zde žila už od konce války. Bez problému proto získal české občanství. Když se mu noví migranti svěřují se svým trápením, nebývá mu jako Čechovi nejlépe. "Nejhorší je, když poslouchám, jak čeští policisté pořádají hon na Ukrajince, kteří nemají vízum nebo pracovní povolení," vypráví. "Naloží je do auta a dají jim na vybranou: "Buď nám dáte peníze, nebo budete deportováni." Jednou zajistili ženu, která sloužila u bohatých Rusů. Odvezli ji k zaměstnavatelům, kteří za ni museli zaplatit patnáct tisíc korun. Pak jí to strhávali z platu."

Další Červinského známá, pětadvacetiletá Natálie, zase vypráví, jak policisté zajistili její matku s propadlým cestovním pasem. "Neměla žádné peníze, tak s ní přijeli k nám domů. Nabídla jsem jim tisícovku, ale oni se mi vysmáli. Nakonec mě to stálo tři tisíce. Za pár dní mne tentýž policista zastavil na refýži. Ukázala jsem mu platné povolení k pobytu. Protáhl obličej a šel pryč."

Aby se vyhnula klientským sítím, začínala zde Natálie také jako "nelegál". Přijela v roce 1997 na pozvání souseda z její rodné zakarpatské vesnice. Ten ji nejen na černo ubytoval, ale sehnal jí i práci pradleny v hotelu. Dělala šestnáct hodin denně, bez jediné volné soboty nebo neděle. "Den co den jsem se plížila rovnou z práce domů, nikam jsem dva roky nevytáhla paty, nezvala návštěvy. Chodil za mnou jen jeden spolehlivý krajan, který dělal řidiče autobusu. Ten mi vyprávěl, jak ukrajinská mafie přepadává a okrádá naše dělníky před odjezdem domů přímo na autobusovém nádraží Florenc."

Podle Evžena Červinského jsou ale dnes přepady méně časté. Také proto, že mnohé agentury vozí své zaměstnance domů autobusy. Nebo jim pomáhají zařídit konta, z nichž mohou posílat peníze svým rodinám. "Jsou tady i klienti, kteří se ke svým zaměstnancům chovají solidně. Dobře vědí, že i lidé, zejména v malých vesnicích Zakarpatské Ukrajiny, řeknou, jak s nimi ten který klient nakládal."

Hlavní problém dnes Červinský vidí v rozhodnutí vlády, že o povolení k pobytu musí cizinci žádat na českém konzulátě v mateřské zemi. "Tím vláda diskriminuje lidi, kteří zde pracují legálně. Když jim vyprší povolení, musí se vrátit domů a žádat znovu. Trvá to celé měsíce a vízum dostane každý desátý. Mezitím tady přijdou o místo a měli by začít od začátku. To pak radši zůstanou bez povolení a zkouší, za jak dlouho je chytí."

Červinský je velkým zastáncem myšlenky "regularizace", kterou u nás prosazuje Poradna pro uprchlíky a další nevládní organizace. Jde o jednorázové udělení dlouhodobého pobytu těm, kteří na území státu žijí nelegálně. Takový generální pardon již vyhlásila řada evropských zemí. Například v Itálii se k legálnímu pobytu přihlásilo téměř sedm set tisíc cizinců.

"Vydělal by na tom především stát, protože nelegální migranti neplatí daně ani žádné pojištění," tvrdí Evžen Červinský. "Po jejich zlegalizování by do státní pokladny plynuly peníze, které dnes z velké části mizí v podsvětí, jež tak bují a sílí."

Pochopila by ale takovéto gesto česká společnost? "Společnost ano, ale ne velké stavební firmy," odtuší lakonicky Evžen Červinský. "Především pro velké stavební molochy je zaměstnávání levné pracovní síly přes agentury zdrojem obrovských zisků. Tyhle kolosy přitom mají ohromný vliv mezi politiky. Takže se obávám, že žádná regularizace nenastane, ať bude u moci pravicová nebo levicová vláda."

Náměstkyně ministra práce a sociálních věcí Eva Šmejkalová se k celé myšlence skutečně staví opatrně: "Určitě o tom musíme diskutovat. Je třeba se ptát, zda je v zájmu České republiky legalizovat lidi, kteří tu jsou v nelegálním postavení. Třeba ve Spojených státech regularizace zafungovala jako magnet pro další migranty."

Nejen "špinavé mikiny"

Mají ale samotní Ukrajinci zájem na legalizaci a zlepšení svého postavení? Jak mi řekl doktor z Mukačeva, který již druhý rok dělá kopáče na pražských stavbách: "Mně je úplně jedno, jestli mne klient odírá. Hlavně, že se nemusím o nic starat a můžu makat od rána do večera. Chci si vydělat tolik, abych si mohl v Mukačevu otevřít lékárnu. Nic jiného mě nezajímá."

Podle Ukrajinky Yany Leontiyevy ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR je právě takovýto přístup mezi ukrajinskými dělníky nejrozšířenější. "Převážná část Ukrajinců patří k takzvané cyklické migraci, která odjede, jakmile si vydělá na uživení rodiny."

Na druhou stranu Yana Leontiyeva připouští, že poté, kdy se migranti vrátí k rodinám, objevuje se u některých touha vrátit se do země, kde je možnost lepšího výdělku. "Někteří sem pak mohou jezdit stále častěji, kontakty s mateřskou zemí postupně slábnou a oni si tady budují základnu pro usazení nejbližší rodiny a příbuzných."

Samotná Yana není politickým uprchlíkem jako Alexandr Kozlov, ani ekonomickým migrantem jak Oleh Ponomarenko. Až do devíti let žila v Praze s rodiči. Její otec zde pracoval jako technik na obchodním zastupitelství bývalého SSSR. Když odjeli zpátky na Ukrajinu, pořád se jí vracely vzpomínky na nejhezčí dětská léta v Praze.

"Po absolvování sociologie na kyjevské univerzitě jsem pracovala v marketinkové firmě a vydělávala slušné peníze," vypráví Yana. "Ale když se mi naskytla příležitost k doktorandskému studiu na Karlově univerzitě, neváhala jsem. První dva roky jsem se tady cítila osamělá, protože jsem nechodila do řádného ročníku. To byla dost studená sprcha po rušném studentském životě v Kyjevě."

Brzy si ale nadané studentky všimli odborníci ze Sociologického ústavu, kteří na fakultě přednášeli, a nabídli jí místo. Poprvé ji vyvedlo z míry, když zjistila, že kromě studentského víza po ní budou úřady chtít ještě vízum pracovní.

"Musela jsem o ně požádat mimo republiku, tehdy to ještě šlo na české ambasádě v Polsku. Pak musel Sociologický ústav žádat úřad práce o povolení zaměstnat cizinku. Na pracáku po mně chtěli diplom z Kyjeva, výpis z rejstříku trestů, potvrzení o ubytování na koleji. Celé to trvalo skoro půl roku."

Každý rok teď musí socioložka Leontiyeva žádat o prodloužení obou víz. Její zaměstnavatel pravidelně posílá na pracovní úřad žádost, aby ji mohl dál zaměstnávat. Před dvěma lety se Yana Leontiyeva přihlásila do projektu ministerstva práce, zaměřeného na získávání kvalifikovaných zahraničních pracovníků. Ti pak mají právo požádat o povolení k trvalému pobytu ne po deseti, ale po dvou a půl letech."

"Vůbec jsem nepochopila, proč byl projekt otevřen jen pro občany Bulharska, Chorvatska, Kazachstánu a později ještě Běloruska a Moldavska," říká Yana. "Nakonec jsem uspěla až když program rozšířili o absolventy českých vysokých škol, pocházející z kterékoli části světa. S ukrajinskými odborníky, kteří jsou Čechům historicky a kulturně zvlášť blízcí, se vůbec nepočítalo."

Jak před časem prohlásila v týdeníku Respekt Věra Ivanovičová z ministerstva práce, důvodem vyloučení Ukrajinců byla obava, že by se jich přihlásilo takové množství, které by úřady "nedokázaly zúřadovat". Podle posledních zpráv by ale měla být Ukrajina zapojena do projektu v příštím roce.

Po svých zkušenostech v Čechách Yana tak úplně nevěří v myšlenku "regularizace." "Nezavrhuji to, ale regularizace řeší následky a ne příčiny. Důležitější je usnadnit procedury žádostí o všechna povolení. Jen to může udělat čáru přes rozpočet klientským agenturám. Nerozlišuji totiž mezi dobrým a špatným klientem. Všichni naše migranty okrádají a je jedno, zda to někdo zastírá starostlivým úsměvem."

Tuší, že po ukrajinské revoluci se jí ve vlasti otevírá možnost solidní kariéry. Například v prostředí nevládních organizací, které ji velice přitahuje. Zároveň ji ale něco zdržuje v Praze.

"Nevím, mám pořád pocit, že mohu pro Ukrajince udělat víc tady. Nemohu jen tak zahodit šanci přesvědčovat Čechy, že moji krajané nejsou jen 'špinavé mikiny' a 'zaprášené boty', jak napsal jeden z tuzemských časopisů."

Článek vyšel ve spolupráci se společností Člověk v tísni (ČvT). Celý nekrácený text naleznete zde.