Památná věta papeže Jana XXIII.: "Katolicismus léčil svůj přístup k modernímu světu příliš mnoho odsuzováním a příliš málo milosrdenstvím" zahájila Druhý vatikánský koncil. Tři roky trvající impozantní shromáždění více než 2500 biskupů ze všech světadílů se stalo přelomovým okamžikem v moderních dějinách katolické církve, která se rozhodla otevřít modernímu světu.

K nejrevolučnějším rozhodnutím koncilu, který skončil před 40 lety, 8. prosince 1965, patřil dialog s vyznavači ortodoxního nebo protestantského pojetí křesťanství nebo dokonce s nekřesťanskými církvemi, především se Židy a muslimy. Církev se také rozhodla mimo jiné nahradit latinu národními jazyky při bohoslužbě a obrátila svou pozornost k nevěřícím. Cesta ke změnám však byla nad očekávání dlouhá a dramatická.

Koncil je shromáždění představitelů církve, jehož cílem je projednat závažné záležitosti víry a církve. Obvykle se ale v této souvislosti hovoří o všeobecných (ekumenických) koncilech, které svolává papež, hlava římskokatolické církve. Jan XXIII. svolal přelomový koncil v lednu 1959, pouhé tři měsíce po nástupu na papežský stolec. Návrh se setkal s nepochopením mnoha členů kurie, ale 11. října 1962 byl koncil v bazilice svatého Petra zahájen. Oproti očekávání se protáhl místo jednoho zasedacího jednání na čtyři a skončil až po třech letech a dvou měsících. Mezitím Jan XXIII. v červnu 1963 zemřel a v čele církve ho nahradil Pavel VI.

Koncil přijal celkem 16 dokumentů: čtyři konstituce (o církvi, liturgii, zjevení a církvi v moderním světě), tři deklarace (o náboženské svobodě, nekřesťanských náboženstvích a křesťanské výchově) a devět dekretů (o pastýřské úloze biskupů, ekumenismu, katolických východních církvích, službě a životě kněží, výchově kněží, řádovém životě, misiích, laickém apoštolátu a hromadných sdělovacích prostředcích).

Nahrazení latiny národními jazyky při bohoslužbě upravuje například Konstituce o posvátné liturgii (Sacrosanctum Concilium). Deklarace o poměru církve k nekřesťanským náboženstvím (Nostra aetate) odmítla vůbec poprvé pojem kolektivní viny židů za smrt Ježíše Krista a o vztahu křesťanů s židy hovoří jako o "bratrském rozhovoru." Výjimečná byla také encyklika Jana XXIII. Pacem in terris, která jako první nebyla určena jen katolíkům, ale "všem lidem dobré vůle."

K dalším významným rozhodnutím koncilu patřilo schválení udělování jáhenského svěcení ženatým mužům, koncil podtrhl roli laiků a mezi nejvýraznější teologická vyjádření patří potvrzení svátosti biskupského svěcení. "Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu," říká pro změnu Deklarace o náboženské svobodě (Dignitatis humanae). Letos zesnulý papež Jan Pavel II. koncil nazval "kompasem věřících ve třetím tisíciletí." Podle odborníků znamenal nejvýraznější církevní reformu od konstantinovského obratu, kterým začal proces přerodu křesťanství ve státní náboženství, a reformace.

Jednání ale nebyla snadná a Jan XXIII. měl mnoho odpůrců. Kardinál Siri údajně pronesl na jeho pohřbu: "Bude trvat čtyřicet let, než se zahojí škody, které napáchal." Tvrdošíjný odpor arcibiskupa Marcela Lefebvra proti reformám například skončil jeho exkomunikací. Dodnes se také vede polemika o tom, zda jsou závěry koncilu opravdu naplňovány.

Na koncilu se shromáždilo 2540 biskupů, což je podle dostupných pramenů nejvíce ze všech předchozích ekumenických koncilů. Jedním z účastníků byl i Joseph Ratzinger, současný papež Benedikt XVI. Budoucí konzervativec však tehdy patřil k reformistům. "Změny spojují věrnost církevní tradici s přitakáním kritické vědě, a tím víře otevírají novou cestu k dnešku," prohlásil Ratzinger ve svém vystoupení na koncilu.

Ekumenických koncilů se dosud konalo 21. Tím prvním byl pravděpodobně nikajský koncil z roku 325. Pro české prostředí byl významný kostnický koncil, který mimo jiné odsoudil Jana Husa. "Aby nás mistr Jan Hus nerozděloval, ale spojoval," pronesl například na Druhém vatikánském koncilu český kardinál Josef Beran. Předchozí, První vatikánský koncil, který odsoudil velké spektrum soudobých názorů jako racionalismus, liberalismus a materialismus, se konal v letech 1869-1870. Nejvíce však proslul řešením otázky primátu a neomylnosti papeže.