Mytí je nepostradatelná část naší hygieny a první prevencí proti šíření nákaz. Koupel, lázeň a sauna slouží jako úžasná relaxační zařízení, a plavací bazén k pěstování jednoho z nejzdravějších sportů. A protože zdravé tělo formuje i zdravého ducha, nebo-li to, čemu se dnes říká pozitivní myšlení, všechny tyto činnosti spojené s využíváním vody, tuto běžnou tekutinu povyšují na vzácnou komoditu. Rituální praxe vodu navíc povyšuje na nástroj kultivace vztahu mezi člověkem a Bohem.

Ritualizace vody má své domovské místo jak v židovství tak i křesťanství. Rituální omývání rukou před jídlem netilat jadajim je běžným úkonem každého Žida dodržujícího přikázání, a rituální koupel židovské ženy po skončení jejího menstruační měsíčního cyklu rovněž. Ritualizace vody formou křtu v křesťanství je tak samozřejmým úkonem jako obřízka v židovství. Je-li křest praktikován jako koupel, jak je zvykem v syrsko-chaldejské ortodoxní církvi, baptistů a adventistů sedmého dne, nebo jen pokroponeím, jak křest praktikují církve římsko-katolická, reformovaná a luterská (a českobratrská evangelická), jsou již jen mnohé varianty téhož.

Křesťanská podoba křtu se většinou opírá o způsob křtu Jana, o němž čteme ve všech čtyřech evangeliích. Jan křtil vodou. Křest duchem, s odvolávkou na křest Ježíšův praktikují pentekostální a evangelikální církve. Oba dva způsoby vycházejí z významu slovesa baptizein, pro nějž v českých překladech zdomácněl standardní ekvivalent “křtít”.

V klasické řečtině baptizein neznamená nic zvláštního. Jde o výraz popisující “ponoření” a může sloužit k vyjadření těch nejběžnějších úkonů: ponořit chléb do polévky, džbán do studny, tělo do lázně. Efektem noření do vody je mytí, které pokytuje slovesu baptizein další významy: omývání. Na metaforcké rovině baptizein může znamenat: přemoci, uvalit něco na někoho, a v rituální praxi nořit do vody za účelem rituální očisty čili křtu.

Čteme, že Jan křtil vodou. Ponořoval do vody tehdy ještě vodnatého Jordánu ty, kteří k němu přišli. Ne za účelem hygieny a relaxace, ale pokání. Křest Janův byl závěrečnou fází očistného procesu, jemuž předcházela lítost, vyznání vin vůči Bohu a člověku a pokání. Jakou jen úžasnou proceduru očisty Jan ze své tradice přejal a praktikoval. A s jakým cílem? Ozdravit vlastní já kvůli zdravému vztahu k Bohu a prospěchu služby druhým coby nejvznešenějšímu cíli v humanizaci toho světa. Křest není ani podmínkou a ani příčinou konání dobra. Avšak, je-li již křesťan tímto znamením poznamenám, jeho pečeť křtu by měla být stejně tak viditelná a skrytá zároveň jako znamení obřízky na těle Žida.