Honorária (tituly) jsou na rozdíl od vlastních jmen společenské produkty, které slouží k orientaci postavení v institučních pyramidách a hierarchických žebříčcích. Tituly jsou přídavkem ke jménu a dávají mu oficiálnější atmosféru, neboť jméno je vždycky osobnější a vztahově intimnější. Jeho svatost papež Benedikt XVI. je stejně tak pan Ratzinger jako kamarád Pepa, jak si na něj ještě pamatují spolužáci ze základky, a Jeho eminence kardinál a pražský arcibiskup je občan se jménem Vlk, jemuž určitě jeho nejbližší říkají Míla. Bohužel, ačkoliv titul a jméno jsou spojené nádoby, pro mnohé z nás je jejich vzdálenost tak dlouhá jako je cesta vztahu od Jeho svatosti Benedikta XVI. k Pepíkovi nebo od Jeho eminence Vlka k Mílovi. Přesto přese všechno titul a jméno ukazují na člověka jako na celek v jeho soukromně-veřejném rozměru a jejich sdělná hodnota je širší.

O stejné dichotomii titulu a jména čteme i v liturgickém čtení J 1,35-42. V 38. verši Janovi učedníci Ježíše nazývají „rabbi“ čili rabínem: Rhabbi pú méneis „Rabbi, kde bydlíš?“ Svou otázku nezavolali řecky, ale aramejsky, kterou bychom mohli sice rekonstruovat, ale se stejnými riziky a kritikou, kterým se nevyhl Mel Gibson, když ve svém filmu Utrpení vložil Ježíši do úst aramejštinu derivovanou z Kumránských svitků. Důležitější je, že díky učedníkům, či lépe díky evangelistu Janovi, tak máme první historický doklad o použití tohoto jména jako titulu pro mistra a učitele, jenž Jan sám pro řecké křesťany překládá a vykládá funkčním titulem didaskalos. Jenže … podívejme se na kontext celého čtení 1,35-42.

Jan se nachází se dvěma ze svých učedníků u Betánie blízko Jordánu v Galileji, zatímco Ježíš prochází kolem nich patrně po cestě domů do Nazareta. Když ho Jan spatří, řekne učedníkům: Ide ho amnos tú tcheú „Hle, beránek Boží.“ Tu samou chvíli se učedníci od Jana oddělují a jdou v jeho patách anonymně až do chvíle, kdy je zastaví otázkou: Ti dzétejte „Co chcete?“ A oni mu nic nevysvětlují, neptají se, kdo je, ale položí mu jedinou otázku: „Rabbi, kde bydlíš?“ Vědí-li učedníci víc než čtenář tohoto textu je předmětem spekulací. Čtenář ovšem ví, že to jediné, co učedníci od Jana uslyšeli, bylo Janovo vyznání. Ježíš po celou dobu mlčí; nekáže, nevyučuje, nerozmlouvá, nepřikazuje. Tak proč ten titul?

V Janově evangeliu je titul „rabbi“ užit ve dvojím kontextu. Jednak tehdy, kdy je Ježíš při různých příležitostech titulován ještě také „mesiáš,“ „syn Boží,“ „král Izraele,“ a jednak tehdy, kdy vykoná nějaký zázrak, mluví o znameních příchodu Božího království, a když vstane z mrtvých. Rabbi ho nazývají učedníci, Marie Magdalská a anonymní lid. Ježíš je tedy rabbi ve smyslu didaskalos jak evangelista Jan tento titul vykládá, avšak nepředstavuje ho jako učitele Tóry, nýbrž jako učitele „božích, nebeských věcí.“ Ježíšův titul je tedy volen se zřetelem k jeho úřadu, jenž, ovšem, není úřadem žádné pozemské instituce, ač nezbytně tuto zkušenost zrcadlí.

Cesta vztahu od Jeho svatosti Benedikta XVI. k Pepíkovi je asi pro mnohé z nás tak vzdálená, že kdybychom ji chtěli měřit, pak nejpřiměřěněji v jednotkách světelných let. „Občanské“ jméno Ježíše bylo Ješua ben Josef. Cesta muže tohoto jména k rabbimu Ježíši je podstatně kratší. Jen tolik, kolik potrvá doba k vnitřnímu usebrání a intimní modlitby.