Přibližně 50 tisíc mladých křesťanů z různých částí Evropy se na přelomu roku zúčastnilo další ze série Evropských setkání mládeže, tentokrát v italském Miláně. Setkání už téměř třicet let organizuje ekumenická komunita Taizé. Společenství zhruba 100 bratří z nejrůznějších křesťanských denominací usiluje od svého založení bratrem Rogerem v roce 1942 o smíření mezi křesťany. Po násilné smrti Rogera Schutze vloni v létě převzal vedení komunity jedenapadesátiletý bratr Alois, jehož Roger Schütz jmenoval za svého nástupce už v roce 1998. „Semínka naděje, která bratr Roger zasel, určitě porostou dál,“ říká bratr Alois v exkluzivním rozhovoru pro KT, jehož část s laskavým svolením redakce publikujeme i v Magazínu ChristNet. Katolický týdeník lze zakoupit ve většině kostelů římskokatolické církve, pokud zrovna příslušná farnost nepovažuje tento list České biskupské konference za příliš "liberální" nebo má jiné důvody k neodbírání tohoto periodika (pozn. red. ChN).

Bratr Roger se svým nástupcem

Co vás vlastně přivedlo do Taizé?
Do Taizé jsem poprvé přijel v roce 1970. Byl jsem velmi mladý, bylo mi teprve 16 let. Silně mě zasáhla atmosféra komunity, společenství lidí žijících pohromadě. Už tehdy zde byly stovky poutníků – bratři z komunity museli prorazit stěny Chrámu smíření a přistavět k němu přístavky. Nejdřív měly podobu provizorního stanu, později pevnější stěny. I to mě zasáhlo. Jinde totiž obvyklá reakce duchovních na velký nával lidí byla: „Už nejezděte, je tady moc lidí, víc se vás do kostela nevejde!“ Ale v Taizé to řešili jinak: prorazili stěny a udělali víc místa. Zaujala mě také krajina v okolí, byla velmi krásná.

Do Taizé jsem se vrátil o rok později, sám. Potkal jsem tam tehdy jednoho německého bratra, který mi říkal: „Na shledanou, zítra jedu do východního Německa.“ To mě úplně šokovalo. Moje rodina má kořeny v Sudetech, v bývalém Československu. Poté, co po válce odešla do západního Německa, postupovala jakoby stále na Západ. Nejdřív jsme žili v Bavorsku, pak jsme se přestěhovali do Stuttgartu. Pro mě bylo nepředstavitelné, že bychom mohli jet zpátky na východ – do komunistického bloku. Aspoň v mé rodině byl ten pocit dost silný. A v Taizé jsem najednou objevil, že zdejší bratři udržují spoustu kontaktů s lidmi ze střední a východní Evropy. Tím se mi otevřel nový svět, možnost vrátit se ke svým kořenům.

Bratři existenci tzv. železné opony mezi západem a východem Evropy neuznávali. Záměrně na Východ neustále jezdili a pomalu tam zasévali semínka nové budoucnosti, která už nebude znát rozdělení. Mě, s mojí rodinnou historií vykořenění a vyhnání, se to velice silně dotklo - že jako křesťané můžeme připravovat terén pro smíření a zacelení starých ran a historických zranění. Znovu jsem přijel do Taizé v roce 1973, o rok později jsem vstoupil do komunity a snažil se tento kontakt s východní Evropou intenzivně udržovat. Bylo to důležité jak pro mě, tak pro celou komunitu.

Jak na to reagovala vaše rodina?
Ekumenické hnutí bylo v sedmdesátých letech přece jen v plenkách.
Určitě, pro mé rodiče bylo Taizé něco úplně neznámého, nepřehledného. Bylo úžasné, jak se k porozumění celé věci pomalu propracovávali. Nejdřív přijela moje matka, setkala se s bratrem Rogerem a pak mi řekla: „Ten muž odráží Boží velikost.“ To mi hrozně pomohlo a posílilo to moje rozhodnutí zůstat a stát se součástí komunity bratří.

Kostel v Taizé kde je pro každého místo

Před pár lety jste byl bratrem Rogerem jmenován novým představeným komunity a teď, po jeho smrti, jste se funkce oficiálně ujal. Co to pro vás znamená?
Bratr Roger se mnou mluvil o nástupnictví už dlouhou dobu před svou smrtí. Nebylo to náhlé rozhodnutí pod tlakem okolností. Poprvé se o tom zmínil v roce 1979, když jsem byl ještě velmi mladý. Bylo mu přes šedesát a spolu s ostatními bratry se začal intenzivně zabývat výhledem do budoucna: co bude, až odejde atd. V té době začal také hodně cestovat do chudých částí světa (např. Latinské Ameriky nebo chudinských čtvrtí v indické Kalkatě) a věděl, že musí přemýšlet o svém nástupci. Dokonce už v 60. letech se bratři dohodli, že si svého nástupce - samozřejmě po konzultaci s ostatními - určí sám. Celý proces byl ale dlouhý a teprve před osmi lety sdělil bratr Roger své rozhodnutí celé komunitě.

Jako nový představený sedáte v Chrámu smíření na stejném místě jako váš předchůdce, který zde byl zavražděn – napadlo vás někdy, že i vy můžete být cílem podobného útoku?
Abych byl upřímný, nepřemýšlel jsem o tom. Ani si to nedokážu představit. V tom, za jakých okolností bratr Roger zemřel, je velké, neopakovatelné tajemství. Myslím, že ho stále úplně nechápeme a některé jeho kontury se nám ukáží až později. Celá ta zranitelnost bratra Rogera, související s jeho stářím, a pak najednou tohle násilí, které úplně protiřečí všemu, co hlásal. Byla to zvláštní událost, která se podle mě nebude opakovat. Takže se nebojím.

Během pohřbu bratra Rogera, na který se sjeli zástupci nejrůznějších křesťanských církví a denominací, znovu vystoupila do popředí otázka intercommunia (společné slavení Večeře Páně - pozn. red. KT). To je v katolickém prostředí stále horké téma – kanonické právo ho povoluje jen ve výjimečných případech. Jak se s tím vyrovnáváte u vás?

Bratr Roger se celý život snažil vybudovat komunitu bratří, která je pevně zakotvena ve svých církvích, ale zároveň žije v opravdovém společenství. On sám vyšel z evangelického prostředí, ale v těsném kontaktu s papežem Janem XXIII. zjistil, že je skutečně možné se usmířit. Zjistil, že nemusíme stále jen diskutovat o tom, jak bychom se mohli v budoucnu usmířit, ale že první krok můžeme udělat už nyní. Tento postoj vychází z objevování různých darů jednotlivých církví a papež Jan XXIII. na něj navázal. Jedna z klíčových myšlenek II. vatikánského koncilu je, že je možné uskutečnit vzájemnou výměnu darů mezi různými církvemi.

Komunita v Taizé vyrostla z protestantských kořenů. Bratr Roger chtěl, aby se k ní co nejdřív připojili katolíci, ale ještě v 50. letech to nebylo možné. V 60. letech pak přece jen přišli první katoličtí bratři a bratr Roger řekl: „Jestli opravdu chceme být jedno, musíme přijímat Tělo Páně společně.“ A s povolením místního katolického biskupa i s vědomím předsedy Francouzské biskupské konference začali společně přijímat Eucharistii.

Pro nás bratry je to znak plného společenství. Po této cestě jdeme dodnes a čím dál víc zjišťujeme, jak naše malá komunita čerpá právě z této výměny darů jednotlivých církví. Například protestantské církve ve své historii kladly velký důraz na četbu a výklad Božího slova – to je něco, co katolická církev od II. vatikánského koncilu znovu objevila.

Je nám jasné, že se zde přístupy různí. Hodně záleží i na situaci místních církví a farností. Tyto věci musí postupně vyrůst zevnitř jednotlivých církví a mám velice silný pocit, že se to postupně děje. Pro nás jako komunitu je intercommunio jediná cesta, jak tvořit plné společenství a chceme tuto zkušenost předávat dál. Chceme být jakýmsi znamením jednoty, ale nechceme do toho nikoho nutit.

Velice často také zmiňujete, že Taizé není hnutí.
To je velice důležité. Do Taizé přijíždí každý rok veliké množství mladých lidí. Každý týden jim opakujeme: „Jděte zpět do své místní církve“ - to znamená, aby se vrátili zpátky ke své tradici. Nechceme vytvářet nějaké nadcírkevní hnutí. Identita a tradice jednotlivých církví je pro nás velice důležitá, chceme objevovat vzájemné dary. V poslední době k nám jezdí stále více pravoslavných věřících. Mám pocit, že zde na Západě teprve začínáme objevovat poklady této části církevní tradice a trochu víc je chápat. Víra ale potřebuje geografické a kulturní zakotvení. A to musí být v místních církvích - ne zde, v jižní Francii, v Burgundsku, ale u každého doma.

Je o vás známo, že jste hudebník. Sám jste složil některé ze známých kánonů Taizé. Pro vaši komunitu je hudba neoddělitelnou součástí. Proč na ni kladete tak velký důraz?
Drtivá většina modliteb v Taizé je vlastně zpívaná. Ano. I to mě v šestnácti letech při mé první návštěvě Taizé velice silně zasáhlo. Zpěv. Tehdy to bylo úplně jiné než teď. Všechno se zpívalo ve francouzštině. A tak jsem jen poslouchal melodie, harmonie a dynamiku zpěvu - byla v tom zvláštní silná energie. Společný zpěv při modlitbě bylo něco, na čem bratr Roger od samotného počátku komunity velice trval. Ale v 70. letech začalo být jasné, že v původním stylu nelze pokračovat. Mnišská komunita s monastickými zpěvy a velmi dlouhými žalmy – na ni mladí lidé nemohli navázat, nemohli se stát její přirozenou součástí, protože přicházeli z různých zemí a ty melodie neznali. Proto jeden z bratří - bratr Robert - začal společně s jedním hudebním skladatelem z Paříže skládat dnes známé kánony. Objevili jsme znovu krásu a hodnotu opakujících se zpěvů a zároveň jsme otevřeli bránu pro všechny poutníky, kteří do Taizé přicházejí.

Máte pocit, že hudba a modlitba spolu nějak hlouběji souvisejí?
Určitě, zcela jasně je to cítit z umění. Hudba a umění vůbec jsou obrazem Boha. A pokud ne úplně, tak jsou zcela jistě výrazem našeho očekávání, emocí. Hudba nás otevírá čemusi, co nás přesahuje. A je krásné, že je možné ji zapojit do modlitby.

Bratr ALOIS, civilním jménem Alois Loeser, se narodil 11. června 1954 v Bavorsku. Jeho rodiče se narodili a vyrostli v Sudetech, odkud odešli po 2. světové válce. Po několika krátkých návštěvách strávil Alois v Taizé několik měsíců jako dobrovolný pomocník a v roce 1974 vstoupil do komunity bratří. Od té doby podnikal mnoho cest do zemí střední a východní Evropy, které byly pod sovětským vlivem, aby podpořil tamější křesťany. Během komunitní rady v roce 1998 ho zakladatel komunity Taizé bratr Roger ustanovil (podle pravidel komunity) se svolením ostatních bratří svým nástupcem. V lednu 2005 – osm měsíců před svou násilnou smrtí - informoval bratr Roger komunitu, že Alois převezme úřad představeného v průběhu roku. Rogerova násilná smrt 18. srpna 2005 předávání rolí dramaticky urychlila.

Foto ateliér Taize, nadpis redakční.