Když se po několika dnech vrátil od Kafarnaum, proslechlo se, že je doma.
2,2 Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.
2,3 Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli.
2,4 Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel.
2,5 Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: "Synu, odpouštějí se ti hříchy."
2,6 Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali:
2,7 "Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?"
2,8 Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: "Jak to, že tak uvažujete?
2,9 Je snadnější říci ochrnutému? 'Odpouštějí se ti hříchy,' anebo říci: 'Vstaň, vezmi své lože a choď?'
2,10 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy" - řekne ochrnutému:
2,11 "Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!"
2,12 On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

Výklad jednotlivých veršů

v. 1 - 2: Ježíš pro velké davy, které jej vyhledávaly pro jeho zázračnou moc, chodil po opuštěných místech. Nyní se vrací „domů“ - zřejmě do domu Šimonova (viz 1,20-34), aby zde kázal. Chce působit slovem. Přichází mnoho lidí, až není ani přede dveřmi k hnutí.

v. 3 - 5: Čtyři lidé přinášejí ochrnutého, tedy nějakého člověka, jehož choroba způsobila nepohyblivost. Musejí prorazit, doslova vyhrabat, otvor ve střeše. Obydlí v Palestině mívala plochou střechu, na níž se přicházelo po schodech na vnější straně domu. Střechy byly z příčných trámů proložených rákosem, senem nebo větvemi, přes něž byla nakladena nepropustná vrstva jílu.  Tito čtyři lidé se nenechají odradit překážkami, ale riskují a jsou vynalézaví - spouštějí do míst, kde byl Ježíš, nosítka - rohož nebo houni, která bývala pro chudé ložem i ochranou proti zimě. Ježíš vidí víru přátel, vidí, jak se projevuje činem. Přátelé vidí úkol dostat ochrnutého k Ježíši jako důležitější než fakt, že naruší shromáždění a poškodí cizí majetek. Ježíšův čin je odpovědí na tuto víru, nikoli na víru nemocného. Jde o osobní důvěru přátel, že Ježíš má Boží moc uzdravovat, nikoli o plné porozumění Ježíšovým záměrům. V evangeliích nejsou příběhy, kde Ježíš uzdravuje na základě víry přímluvce neobvyklé (viz Mt 8, 5-13, Mk 7, 24-30). Oslovuje ochrnutého „synu“ a odpouští mu hříchy.

v. 6-7: Zákoníci, tedy vykladači a odborníci na Zákon, jsou pobouřeni Ježíšovým výrokem. K odpuštění hříchů měli Židé obřady o svátku smíření (Lv 16). Nikdo jiný než Bůh také odpouštět nemůže (Iz 43,25) a Ježíš si tak v jejich vidění přivlastňuje něco, co mu vůbec nenáleží. Židé ani od Mesiáše odpuštění hříchů neočekávali.

v. 8-9: Ježíš zázračně poznává myšlení zákoníků a klade jim otázku po důvodu jejich rozhořčení. V jeho výroku můžeme vidět rozdíl v hledisku. Z lidského hlediska je jednodušší říci „odpouštějí se ti hříchy“, neboť tento akt a jeho účinnost se nedá zkontrolovat. Z hlediska Ježíše je jednodušší uzdravit. Proto to také není Ježíšův hlavní úkol, neboť uzdravovat byli schopni i další mágové, učitelé a rabíni. Odpuštění hříchů je pouze věcí Boží. Pokud Ježíš odpouští, tak v moci Boží.

v. 10-12: Ježíš o sobě mluví jako o Synu člověka. Tento  titul navazuje na Da 7,13 nn, kde je spojen s mesiášskou postavou posledního času a zároveň vyjadřuje skutečnost Ježíšova lidství. Jako možnost, nikoli jako důkaz přesvědčit zákoníky o pravdivosti slov, nabízí Ježíš uzdravení na znamení Boží moci a jako svědectví víře. Napovídá, ale neodhaluje tím ještě vše o své osobě.

Poznámky k zamyšlení

Zdraví je obecně považováno za největší dar. Ježíšův příběh ukazuje, že jsou zde ještě podstatnější skutečnosti. Lze se rozpomenout na vlastní zkušenosti ve styku s nemocnými. Co potřebovali ze všeho nejvíc? Co jsme pociťovali, že je pro ně největší úlevou?

Ježíš přicházel k lidem, aby k nim mluvil. Jak často přestáváme věřit v účinnost slova, kázání, v možnou změnu. Raději bychom učinili něco demonstrativního. Ale Boží Slovo je to, co otvírá budoucnost, jako je to i v textu z Izajáše pro tuto neděli.

V životě se často cítíme slabí. Snad v takové chvíli dáváme najevo svou slabost a selhání, snad jen před nejbližšími, snad je úzkostně tajíme, snad je pro nás vůbec těžké si vlastní slabost přiznat. Mezi Bohem a člověkem leží kláda hříchu jako nepřekonatelná překážka. Zákoníkům ovšem vadí,  že by měli být bráni na stejné úrovni jako hříšníci. I my sami se někdy nejsme schopni přenést přes bariéru zvyků a představ o sobě a o druhých.

Sám ochrnutý nebyl schopen pro sebe udělat nic. Přesto mu Ježíš pomáhá. Přátelé ochrnutého se snaží udělat vše, co sami vidí jako nejlepší, jdou až za hranice obecné slušnosti (ničí cizí majetek). Nakonec jsou zaskočeni, že je čeká něco lepšího, než byly jejich nejoptimističtější představy. Ježíš je ve svém jednání opět překvapivý.

Autorka je evangelická farářka. Publikovaný text byl původně určen jako příprava ke kázání.