Seznamka
Oba dva modlitební týdny za jednotu křesťanů jsou příležitostí k setkání křesťanů na místní úrovni, tj. na úrovni farností a sborů. Konají se společné bohoslužby a modlitební setkání, případně přednášky či besedy. Je to vhodná příležitost k vzájemnému poznání, při kterém si můžeme uvědomit, že toho, co nás křesťany z různých církví spojuje, je mnohem více než toho, co nás rozděluje. Při setkání k modlitbě bychom si také měli uvědomit, že jednota je hlavně milostí a darem, o který musíme neustále prosit. Neměli bychom zapomínat, že rozdělení křesťanů není v pořádku, neboť, jak říká např. dekret o ekumenismu, "odporuje Kristově vůli, je pohoršením světu a poškozuje svatou věc hlásání evangelia všemu stvoření" (UR 1). Naše snahy a modlitby by proto neměly být omezeny pouze na jeden týden v roce.
Týdny modliteb za jednotu křesťanů pořádají různé instituce: první týden Česká evangelikální aliance a druhý Ekumenická rada církví spolu s Českou biskupskou konferencí. Jak vnímáš to, že jsou dva modlitební týdny, které připravují organizace, co spolu moc nespolupracují? Nevypovídá to tak trochu něco o ekumenické situaci v naší zemi?
V pořádání dvou různých modlitebních týdnů za jednotu problém nevidím. Oba dva mají celosvětově úctyhodnou tradici, evangelikální stopadesátiletou a ekumenický stoletou. Na místní úrovni se jejich obliba liší, což je dáno různými místními zvyklostmi, někde se slaví jeden z nich, na jiných místech se připomínají oba. Spíše je škoda, že po desetileté spolupráci, kdy texty pro oba týdny vycházely v jedné brožurce a dostaly se tak do všech sborů a farností, nyní opět materiály vycházejí a jsou distribuovány samostatně. Samozřejmě jsou texty k oběma týdnům k dispozici na internetu, ale společně vydaná brožurka měla přece jen větší význam, praktický i symbolický. Někde to dnes řeší tak, že se bohoslužba koná v prvním týdnu a použijí se texty z týdnu druhého. Je-li vůle ke společnému setkání, tak si s tím lidé poradí. Já se domnívám, že by možná stálo za to, aby se křesťané k modlitbě za jednotu scházeli společně ještě v nějakém dalším termínu, např. kolem letnic, a aby se zvážila možnost každoroční přípravy textů, které budou odrážet specificky českou ekumenickou situaci a poskytnou materiál k modlitbám, biblickým pracem nebo diskusím během celého roku. Nedávno jsem se dozvěděl, že Ekumenická rada církví ve spolupráci s církvemi připravuje české ekumenické kalendárium, to by mohl být dobrý krok tímto směrem.
Liší se nějak cíle Česká evangelikální aliance a Ekumenické rady církví?
Domnívám se, že se jedná o různé typy organizací. Ekumenická rada je podle stanov "společenstvím křesťanských církví", je vytvořena církvemi a chce být základnou a nástrojem jejich spolupráce a sbližování. Svoji povahou je tedy standardní ekumenickou organizací na národní úrovni, která je mimo jiné spolu s Českou biskupskou konferencí partnerem pro různá jednání se státem. Česká evangelijní aliance se svým charakterem spíše blíží hnutí, které se zaměřuje na určitý proud současného křesťanství, nejčastěji označovaný jako evangelikalismus, pro který je typický důraz na autoritu bible a osobní vztah s Kristem. Kromě kolektivního členství některých církví (Apoštolská církev, Armáda spásy, Církev bratrská, Křesťanská společenství, Slezská církev evangelická augsburského vyznání), jsou jejími členy některé sbory, různé křesťanské organizace a hlavně jednotliví křesťané téměř ze všech protestantských církví, působících v České republice. Myslím si, že pro evangelikální křesťany, ve světě i u nás, je typické rostoucí sebevědomí, které je mimo jiné ovlivněno i jejich početním růstem. Zatímco tradiční křesťanské církve podle sčítání lidu z let 1991 a 2001 svoji popularitu u nás významně ztratily, evangelikálním církvím naopak vzrostla (u Církve bratrské téměř čtyřikrát). To také ovlivňuje snahu, aby jejich hlas byl ve společnosti více slyšet i samostatně, tj. nejen např. v rámci Ekumenické rady církví. Poslední dobou se proto Česká evangelikální aliance systematičtěji snaží věnovat řadě společenských témat a vydávat k nim své stanovisko (z posledních zmiňuji třeba dopis prezidentovi ohledně návrhu zákona o registrovaném partnerství).
V zásadním ohledu se však cíle obou organizací neliší. Pro zajímavost uvádím, že současný předseda Ekumenické rady církví, Pavel Černý, byl v minulosti i předsedou České evangelikální aliance.
Co se podle tebe postupně mění k lepšímu, kde je naopak třeba být kritický k chování církví? Není pro dialog kontraproduktivní přílišná kritika? Narážím na tvůj článek „Odbytý sněm české římskokatolické církve“ ve kterém kritizuješ i absenci ekumenického rozměru sněmu.
Osobně kritizuji především mentalitu rozšířenou v mé církvi, tj. římskokatolické, která považuje ekumenismus za cosi nadstandardního, za něco, čemu se budeme věnovat, až si vyřídíme "své věci". Tedy mentalitu, která je v rozporu s novodobými římskokatolickými dokumenty, např. dekretem o ekumenismu Unitatis redintegratio (1964) nebo encyklikou Jana Pavla II. o ekumenickém úsilí Ut unum sint (1995). V nich se nejenom předpokládá, že katoličtí křesťané se nebudou ekumenismu bránit, nýbrž že jej budou jasně a konkrétně podporovat na všech úrovních. Kodex církevního práva mezi povinnostmi biskupů uvádí podporu ekumenického hnutí (kán. 755) a opakovaně se o ekumenickém dialogu mluví jako o výslovné potřebě a prioritě církve (UUS, čl. 31). Také řada dalších textů požaduje ekumenickou spolupráci při aktivitách církve. Dnes bychom již neměli složitě hledat důvody, proč něco můžeme dělat jako křesťané společně, ale naopak si klást otázky, proč již dávno v této věci nespolupracujeme.
Tzv. plenární sněm skutečně považuji za nevyužitou šanci v mnoha ohledech (např. prvotní nadšení sněmovních kroužků, původně deklarovaná ochota k dialogu a spolupráci, řada odborných analýz, dobrovolná práce odborníků atd.) a jeho výsledek za odbytý. Na to by skutečně stačilo rozšířené zasedání České biskupské konference, jak jsem napsal. V článku jsem uvedl řadu důvodů pro tento nelichotivý názor a pokud má někdo pocit, že jsem byl příliš kritický, tak se rád nechám přesvědčit o opaku. Vždyť samotnému mi působí bolest, když někteří představitelé mé církve se někdy vyjadřují tak, že se za ně musím stydět.
Ty jsi mimo jiné ředitelem Institutu ekumenických studií a koordinátorem bakalářského studijního oboru Teologie křesťanských tradic na Evangelické teologické fakultě. Co si můžeme pod tímto názvem představit a komu je studium určeno?
Bakalářské studium ekumenické teologie původně založil Institut ekumenických studií a Evangelická teologická fakulta jej převzala jako čtyřletý bakalářský studijní obor s názvem Teologie křesťanských tradic. Institut s fakultou i nadále spolupracuje, především organizuje doprovodné aktivity, např. desetidenní soustředění pro studenty, víkendové semináře pro zájemce o teologii, různé besedy, duchovní cvičení, liturgie atd. Studiu našeho oboru se věnují zpravidla ti, kteří již studují, či vystudovali jinou vysokou školu. Mezi našimi studenty jsou zastoupeny téměř všechny směry vysokých škol: humanitní, přírodovědné, pedagogické, teologické, umělecké, lékařské, právní, technické, zemědělské a ekonomické. To spolu s věkovým (20-73 let) a konfesním složením studentů (mezi současnými studenty jsou lidé z Římskokatolické církve, Českobratrské církve evangelické, Církve československé husitské, Církve bratrské, Církve adventistů sedmého dne, Křesťanských společenství, ale i lidé bez církevní příslušnosti) vytváří hodně zajímavé prostředí. Při společném studiu, při diskusích nebo při modlitbě je možné skutečně zažít jednotu v rozmanitosti. Jedná se o plnohodnotné studium teologie s přesahem do jiných oborů (např. psychologie, sociologie), i když se předpokládá, že teologie nebude hlavním oborem činnosti našich absolventů. Naši studenti jsou připravováni k ekumenicky otevřené a teologicky poučené práci v oblasti své vlastní odbornosti nebo k práci v různých formách církevních a společenských aktivit.
V jaké formě lze studovat a jak je studium náročné?
Studium probíhá prezenční formou, které se snaží zohlednit skutečnost, že většina našich studentů zároveň studuje jiný obor nebo již pracuje. Výuka povinných předmětů během roku je proto soustředěna do večerních hodin (nejčastěji středa nebo čtvrtek). Kromě toho studenti absolvují na začátku každého akademického roku (v září) desetidenní intenzívní studijní soustředění mimo Prahu a každý semestr minimálně jeden víkendový seminář. Výuka povinně-volitelných a výběrových předmětů pak probíhá podle domluvy vyučujícího se studenty. Studium je strukturováno do čtyřhodinových bloků, kde na 2 hodiny přednášky navazují 2 hodiny semináře, při kterém se zpravidla pracuje s teologickými texty. V rámci výuky je kladen důraz na diskusi, samostatný písemný projev a individuální kontakt studentů s učitelem. Kromě časových nároků, neboť většina studentů musí kombinovat studium s řadou svých povinností a dalších aktivit, jsou zde nároky vyplývající z charakteru teologie jako takové. Domnívám se, že studium teologie od člověka vyžaduje určité osobní nasazení. To, co studuji, se mě totiž dotýká a vyžaduje ode mne odpověď. Opravdové studium teologie člověka proměňuje a projevuje se v jeho postojích a celém životě. Také proto si myslím, že studium teologie má smysl i pro ty, kteří se nehodlají stát církevními pracovníky nebo teology na plný úvazek. Navíc církve potřebují nejenom teologicky fundované laiky, ale i odborníky z různých oborů. U nás mají studenti navíc možnost setkat se s křesťany z různých církví, překonat mnohdy zažité předsudky a na vlastní kůži poznat, že toho, co nás křesťany spojuje je více než toho, co nás rozděluje. U nás navázaná přátelství se často stávají základem pro ekumenickou spolupráci mezi farnostmi a sbory různých církví.
Zájemci o studium najdou další informace na internetových stránkách Institutu ekumenických studií nebo na stránkách Evangelické teologické fakulty . Přihlášky ke studiu je třeba podat do konce února 2006. V případě zájmu se na mne mohou zájemci obrátit i po tomto termínu, neboť v průběhu března budeme podle potřeby zvažovat vyhlášení náhradního termínu přijímacích zkoušek.
