Jeden Kušijec se zeptal rabiho Meíra: Budou mrtví opět žít? Odpověděl mu: Budou. Ten se ho zase zeptal: Vrátí se do života potají nebo věřejně? Odpověděl mu: Veřejně. Zeptal se ho: Můžeš mi to dokázat? Odpověděl mu: Můžu. Ne z Písma, ne z Mišny, ale ze všedního života: V našem městě žil jeden důvěryhodný člověk, k němuž si každý ukládal peníze potají ale on je vlastníkům vracel veřejně. Jeden muž si je ale u něj uložil veřejně. Co myslíš, dostal je zpět potají nebo veřejně? Jistě že věřejně. Jestliže tedy i muži, kteří v soukromí ukládají do svých žen semeno a Bůh toto semeno veřejně přivádí do života v podobě krásného a dokonalého tvora, nepřivede Bůh o to spíše veřejně do života člověka, který i ze života veřejně odchází? Kúšijec se ho opět zeptal: Vrátí se nahý nebo oblečený? Odpověděl: Oblečený. Zeptal se ho: Můžeš mi to dokázat? Odpověděl mu: Můžu. ... Už jsi někdy sel hrách? Odpověděl: Sel. Zeptal se ho: A jak jsi ho sázel, svlečený (tj. sloupaný) nebo oblečený (tj. ve slupce). Odpověděl mu: Svlečený. Rabi Meír mu nato řekl: Jestliže hrách, který člověk zasévá svlečený, se vrací oblečený, oč spíše se oblečený vrátí člověk, který ze světa odchází oblečený (zabalený do plátna)? (EccR 5:10).

Úvahy nad podobou života po zmrtvýchvstání zaměstnávaly rabíny již v 1. století po Kr. a jejich návrhy se od sebe liší. Tato pestrost jednak dosvědčuje doktrinální svobodu, s jakou rabíni promýšleli nejhlubší teologické otázky, a zároveň i obtíž tématu, jímž zmrtvýchvstání v každém případě je. Rabi Meír (žil koncem 1. stol.) nás učí, že člověk nejen že vstane z mrtvých, ale že zmrtvýchvstání bude velká, veřejná akce a že člověk z mrtvých vstane oblečený. Ačkoliv se nám důkazy rabiho Meíra, které dialogicky dává neznámému Kúšijci (Jemenci) můžou zdát nevědecké nebo dokonce úsměvně naivní, jejich autor zaručeně používá nejlepších filosoficko-filologických nástrojů (hermeneutické metody mášál; qal wa-chómer), aby nás přesvědčil.

Podobně jako Kúšijec se otázkou zmrtvýchvstání v našem nedělním evangeliu zabývali i Petr, Jakub a Jan cestou z hory. Podnět jim k tomu dal sám Ježíš. Poprosil je, aby o svém nejnovějším zážitku Ježíšova proměnění nemluvili dříve než po jeho zmrtvýchvstání. Ale na rozdíl od Kúšijce, jenž svou otázku položil rabimu Meírovi, Ježíšovi učednící tentýž dotaz na svého rabiho nevznesli. To že je dost zaměstnávala dokazuje evangelista Marek slovesem pros heautús sydzétúntes "společně to rozebírali" (ČEP), "tížíce tu věc mezi sebou" (BKR), "tázali se mezi sebou" (KMS), "dohadovali se" (NKB), "vůbec nechápali" (SNC). A není divu. Chci se vám přiznat, že v otázce zmrtvýchvstání jsem i já úplný outsider. Co to je?

Vstát z mrtvých. Jde o doslovný překlad z řečtiny to ekron anastenai, a přece ten obraz zní až příliš metaforicky, aby byl srozumitelný. VSTÁT z postele ... z čeho ještě se vstává? Ze spacáku, křesla ... a popela (ve smyslu nového počátku). Analogie s postelí je příhodná. Kdo si lehne ke spánku a odpočinku, pak nejčastěji na postel nebo na jiné místo vyhrazené k tomuto účelu. Po spánku se z tohoto místa vstává, ze stavu spánku do stavu bdění, z nevědomí do vědomí, z -do. Biblické "vstát z mrtvých" je připodobněno tomuto zvyku, který každý aspoň jednou denně absolvuje.

Popravdě řečeno, vstát z mrtvých je dost legrační obrat: cožpak se říká vstát z živých, nebo sestoupit do živých, etc.? A znamená "z mrtvých" doslova od mrtvých lidí, z mrtva, mrtvolna, stavu, v němž jsem byl mrtev? A jak toto "mrtvo" chápat? Jako stav nebytí, nevědomí, spánku, neaktivity...? Nic z toho není přesné a to jen proto, že o tom stavu po smrti nic nevíme. Ulehnout z živých do mrtvých a znovu od nich vstát? Opakem "vstání" je "spadnout, ulehnout, upadnout, klesnout," etc. a jinak se dostat z polohy vzpřímené do polohy zkřivené.

Hebrejština má výraz pro smrt: ulehnout k otcům. Zcela výlučně tato metafora patří autorům knih královských a letopisů. Není to výlučný obrat pro vyjadření faktu, že někdo zemřel. V monoteistických náboženstvích, kde koncept resurekce má své místo, se o zmrtvýchvstání mluví jako o vstání z mrtvých, což odpovídá doktríně o fázi života, zemření, stavu ve smrti, a vstání z mrtvých. V hebrejské literatuře doby amoraim (2.-6. stol.) se ustálil termín tchijat hametím, dosl. oživení mrtvých. Ten se vyhnul metaforizaci lehnutí a vstání - nejdřív z postele a později ze smrti. Karmánové systémy metaforu vstát-z-mrtých neznají, protože i jejich systém post mortem je jiný. Inkarnace čili znovuzrození je postaveno na doktríně návratu do koloběhu života. A jeho poslední fáze, na rozdíl od žido-křesťanské doktríny, je vyvanutí do nebytí, nikoliv vstání do života.

Jestliže víme, že jde o metaforu, a zároveň nevíme, jak to bude ve skutečnosti, co si o tom myslet? Apoštol Pavel mluví o těle psychosomatickém a těle pneumatickém čili duchovním. Ale pořád, pochopitelně, se drží představy těla. Ježíš sám žádnou doktrínu nepředkládá, ačkoliv ho evangelisté ve finálních epizodách pašijí vykreslují jako tělesného a sensuálního. Jí, mluví, dotýká se, dotýkají se ho ...

Při vší různosti se rabi Meír, rabi Ježíš a rabi Pavel z Tarsu shodují v jednom: až vstaneme z mrtvých, budeme mít zase tělo. Takže se máme na co těšit!