Úvaha nad Směrnicí Kongregace pro bohoslužbu a svátosti k otázkám spojených s koncerty v kostelích. Autorem úvahy je Raphaël Passaquet (*1925), francouzský hudební skladatel, sbormistr, odborný pracovník v oblasti hudby a umění.  K tematu bylo v minulých týdnech v Magazínu ChristNet publikováno několik článků vyvolaných sporem o prezentaci skladeb Gustava Mahlera v jihlavském kostele (ŘKC). Tento článek si klade za cíl hlubší pohled na věc. Text byl publikován na webu Společnosti pro duchovní hudbu. Celý nekrácený text naleznete zde.

Jsem zcela zajedno s první částí dokumentu, který s přesností a jemností analyzuje dobře známou situaci a který se právem odvolává na význam chrámů a jejich účel. Je pravda,
- že Kristus vyhnal prodavače z Chrámu, odvolávaje se, že je psáno: „Můj dům bude domem modlitby.“
- že běžný zvyk koncertu v kostele, zvláště v kontextu současného odkřesťanštění, považuje chrám za pouhé místo pro představení.
- že současný způsob myšlení má stále větší tendenci k tomu, aby náboženské úkony snížil na úkony kulturní, které přežívají z minulosti jako jistý druh folklóru. Jesličky najdeme mezi nevěřícími i věřícími.
- že slovník, původně posvátný, je stále častěji užíván ve světském jazyce, avšak zbavený svého původního významu.

 Slyšíme mluvit o psychoanalytikovi jako o laickém zpovědníkovi, masmédia hovoří o „Velké mši televizního zpravodajství“, vidíme reklamu firmy Coca-cola připomínající obřad prvního svatého přijímání, církev a každý věřící jakékoliv víry se musí právem znepokojit touto deformací smyslu. Je nicméně politováníhodné, že Směrnice nezahrnuje problém koncertů do úvahy obecnější. Domnívám se, že rozvoj turismu, zájem o umění též přispívají k desakralizaci chrámů. Pochybuji, že turističtí průvodci, když upozorňují na chrám z XII. stol. nebo na Vzkříšení od Velasqueze, se snaží upoutat návštěvníka na Dům Boží nebo na tajemství Golgoty.
Sdílím nadhled prvé části dokumentu, avšak v části Praktická ustanovení se mi zdají vyvozené závěry pojaty způsobem co nejvíce úzkoprsým a restriktivním.

Význam chrámu
Věřím v povolání ke všeobecnosti (katolicitě) církve. Nemá být kostel odrazem, konkrétním znamením této všeobecnosti?
Jsem přesvědčen, že dříve než být katolicitou rozpínavou nebo výbojnou, musí být tato katolicita především katolicitou přijetí a služby, obrazem „Otce nebeského, který dává svému slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“.

Jestliže se ve středověku mohl do chrámu utéci zločinec (právo azylu) a být v něm chráněn před zatčením, cítit se doma, u Boha, oč více to platí pro umělce, kteří se nedopustili jiného zločinu, než že milují hudbu a chtějí se jí podělit o radost! Všeobecnost přijetí a služby je obzvláště důležitá ve středně velkých městech či na venkově, kde chrám je často jediné místo, kde je možno shromáždit publikum za uspokojivých podmínek.

Katolicita neznamená jen všeobecnost v prostoru a čase, ale přijetí všeobecnosti lidských hodnot. Chrám ve svých sochách, vitrážích, dekoraci přijímá vše stvořené: rostlinou říši, živočišnou říši, lidskou činnost. Proč by tak nepřijal veškeré stvoření i v hudbě? Jaký je rozdíl mezi písní vinařů zpívanou na koncertě a scénami z vinobraní na hlavici sloupu? Není mešní víno „plodem vinné révy a lidské práce“? Církev považuje za normální, když je přijímána v místech profánních jako rozhlas, televize, sportovní haly, aby zde mohla hlásat Boží slovo. Má tedy zavírat dveře před hodnotami typicky duchovními, jež jsou obsaženy v hudbě? Chrám, dům Boží, znamená též dům pro lidi bez rozlišování mezi Židy a Řeky, mezi otroky a lidmi svobodnými.

Když ze závažných důvodů žádají organizátoři, aby se pořad konal v kostele, církev, místo toho, aby byla hrdá na to, že může opět sehrát úlohu pouta a shromáždění lidí, se uzavřela do chladného a zimomřivého rozlišování mezi místem sakrálním a profánním.

Pojetí duchovní hudby
Definice duchovní hudby a hudby posvátné je v římské Směrnici jednoduše formální; věci jsou řazeny podle litery, která zabíjí, a ne podle ducha, který oživuje. Vokální hudba zasahuje posluchače ve třech úzce se překrývajících parametrech: textem, tóny a provedením, které zajišťují interpreti. Nestačí proto, že text má duchovní inspiraci, aby hudba, která z něj vyvěrá, byla automaticky duchovní.

Příklad, který zřetelně ukazuje, jak se stejnou skutečností může být naloženo způsobem pohanským nebo způsobem křesťanským: dva filmy o Janě z Arku. První, s filmovou hvězdou Ingrid Bergmanovou, druhý, slavné Pašije Jany z Arku od Carla Dreyera. V prvním, když Jana vystupuje na hranici a kat ji připoutává ke kůlu tak, aby řetězy dobře vytvarovaly ňadra herečky: divák přestává myslet na Janu, obdivuje Ingrid Bergmanovou a touží po ní. Ve druhém je Falconetti oblečena do surové hrubé vlněné látky, která nedává žádnou možnost odhadovat její proporce (divák koncentruje svou pozornost na tvář Jany), kat ji přivazuje provazem neobratně, neboť nesouhlasí s rozsudkem. Ve své neobratnosti nechá provaz upadnout, avšak Jana se skloní, zvedne ho a podá zpět katovi. Toto gesto je v nejvyšší míře křesťanské, jsme v přítomnosti světice, jsme znovu vyvedeni na Golgotu. Je daleko těžší vynést soud o způsobu, jakým je námět zpracováván hudebně, kde rozdílnosti zpracování bývají subtilnější, než v rovině obrazové. Do hudebního zpracování textu náležící celé vokální tvorbě patří i kvalita provedení. Nestačí, že je text nábožný, aby byl posvátný. Nezapomeňme na slavný výrok, který Josepha Samsona: „Bratři, Bůh je hluchý, a není-li, už dávno by musel opustit naše chrámy!“

Hudba čistě instrumentální
„Nejkrásnější symfonická hudba není duchovní sama o sobě,“ říká Směrnice. Jistě! Slunce a měsíc nejsou duchovní sami o sobě, avšak Žalmista prohlašuje „Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou“. Jestliže věříme v Boha Stvořitele, jestliže věříme, že člověk byl stvořen k jeho obrazu, nemůžeme z toho vyvodit, že celá lidská autentická tvorba je participací na stvořitelském gestu Božím?

Určitá forma, určité proporce, určitým způsobem zachycené světlo – mohou být buď příjemné pohledu, lahodit smyslům, anebo je podchytit a obrátit k tichu a povznesení ducha. Je to ambivalence celé lidské tvorby. V prvém případě posvěcení nestačí, aby budova svědčila o posvátnosti. Proč to, co přijímáme jako dvojakou možnost formy, světla a barev, neakceptovat u tónů?

Bůh je jediný zdroj Pravdy, Krásy a Dobra. Hluboce věřím, že autentická hudba, plná výrazu, i když jen instrumentální, je od Ducha Svatého a že každá hudba nedokonalá, nesourodá, bez uměleckého hledání, i když by byla na nábožný text, je od ďábla. Moderní člověk, očekává od církve něco zcela jiného, než je uzavřenost do strnulých kategorií sakrálního a profánního. Očekává od ní úvahu daleko hlubší. Krutě nám chybí teologie kultury, umění a komunikace.

Hudební zkušenost mne přivádí ke třem následujícím poznámkám:
1) Hudba obsahuje hodnoty ticha. Směrnice naznačuje velmi správně, že v naší společnosti stálého pohybu a hluku... „chrámy jsou též vhodná místa, kde lidé znovu nalézají v tichu nebo v modlitbě duševní pohodu nebo světlo víry“. K tomuto prostředí vhodnému pro ticho, zamyšlení a pokoj duše jsou citliví mnozí nekřesťané, mnozí nevěřící. Avšak mnoho instrumentálních děl je také skvělou školou vnitřního ticha, osvobození sebe sama. Proč je není možno přijmout, když ony mohou jen zesílit to, čeho je chrám již nositelem?

2) Koncert obsahuje hodnoty společenství. Existuje nepopiratelně společenství posluchačů v kráse: společenství křehké, krátce trvající, vskutku lidské, které se zruší, když koncert skončí. Avšak nemůže být tento obraz – jako znak – společenstvím hlubším, skutečnějším? Bůh je vztah, spojení, změna. Nezbavujme lidi nedokonalého odlesku božské skutečnosti. V hudbě máme blízkost lidskou jako nedokonalý obraz pravdivějšího společenství, jež nelze popsat.

3) Umění všeobecně a hudba zvlášť obsahuje hodnoty tajemství. Setkání s krásou v umění je jedna z nejdůležitějších zkušeností v naší přehnaně technické, přehnaně rozumářské, přehnaně intelektuální civilizaci. Je jednou z mála příležitostí (spolu se zkušeností milostnou), kde se dotýkáme pojmu tajemství. Je to obrat veskrze lidský, přiblížení neobratné, základní pojetí víry, tajemství Boha. Nezbavujme lidi možnosti této cesty k pojmu tajemství.

V liturgii samé je postup, který obzvlášť hraničí s nástrojovostí: jsou to „jubilace“, dlouhé vokalízy na některých slabikách, zvláště na „a“ z Alleluia. Svatý Augustin potvrdil jejich potřebu a oprávněnost, když analyzoval jejich psychologické kořeny. „Ten, kdo jásá (jubiluje), nevyslovuje slova, avšak nechává se unášet jistým druhem neartikulovaného volání, vyprazdňuje slova.“ Hluboce věřím, že umění a láska jsou zkušenosti bohatší než vše, co mohou vyjádřit slova a představy. Právě proto symfonické skladby jsou většími nositeli duchovních hodnot, než mnoho nábožných písní. A na základě tohoto kritéria by se měly před nimi otevřít dveře chrámů ... .

Místo uzavření – otevření
Domnívám se, že je především potřeba rozlišit ducha aktivit, které chtějí být uskutečněny v chrámu, a záměr pořadatele. Existují obchodníci s hudbou, zajímající se více o to, jak přilákat dav s peněženkami k věhlasným místům než k účasti na hluboké kultuře bohoslužby. Je normální, když podstoupí úděl obchodníků v Chrámu. Existují také organizátoři a sdružení, která se věnují především rozvoji místního hudebního života. Chrám by jim měl zůstat široce otevřen. Existují koncerty instrumentální hudby, které hledají útočiště v chrámu právě proto, aby se vyhnuly plesovým nebo divadelním sálům. Není-li jiné vhodné místo pro poslech, nemáme právo připravit venkovskou komunitu o komorní hudbu či hudbu symfonickou?

Zdá se mi dále nejen legitimní, aby církev upozornila pořadatele na dvě oblasti. Hudebníci – profesionální či amatérští - nemohou žít z veřejné almužny. Kněží a chrámy také ne. Když se jedná o koncert placený, opomíjejí pořadatelé nabídnout tomu, kdo je za chrám odpovědný, tarif pro výdaje spojené s uspořádáním a údržbou…
Je zapotřebí požadovat po interpretech, aby respektovali charakter místa a že duchovní díla nesmí být představena jen jako krásná hudba. Prezentace nemusí být nutně verbální ve formě komentáře. Je třeba věřit v sílu slova tak, jako je třeba věřit v sílu tónů.

Kulturní odpovědnost církve se mi zdá velmi jasně naznačena Kristem samým: „Až přijde Syn člověka ve své slávě“ v den posledního soudu řekne jedněm „měl jsem hlad a dali jste mi najíst“ a druhým „měl jsem hlad a nedali jste mi najíst“. Nemohu uvěřit, že se jedná jen o potravu tělesnou. Živme tělo, srdce a duši našich bližních, chceme-li v nich rozpoznat skrytou tvář Krista.

Vše, co přispívá k tomu, aby byli lidé lepší – bez jakýchkoli nároků, že hudba by měla být jedinou, která to může učinit, přispívá k vybudování Chrámu Páně, k vybudování těch „živých kamenů“, kterých se dovolává svatý Petr, bez nichž kameny chrámu budou jen nehybnou hmotou.

Je to možná i příležitost k tomu, abychom navrátili čest krásnému slovu „povznesení“, tak znehodnocenému množstvím svatých kýčů. Rád bych zakončil, že jediným trvanlivým a právoplatným kritériem by mělo být, zda je, či není nabízený program – ať již s instrumentálními díly, ať již s texty světské inspirace, zdrojem k budování Svatyně v duchu a v pravdě, kterou si přeje Bůh, aby ustanovil svůj příbytek mezi námi.

Přeložil Tomáš Thon, kráceno