Když se německý kardinál Joseph Ratzinger stal loni 19. dubna novým papežem Benediktem XVI., nevyvolalo to v určitých kruzích zrovna nadšení. Tehdy čerstvě osmasedmdesátiletý teolog se ujal funkce hlavy katolické církve z pozice mocného prefekta Kongregace pro nauku víry a platil za konzervativce, "policajta" katolické věrouky. Jako papež své názory samozřejmě nezměnil. Uplynulý rok ale ukázal, že je sice úplně jiným, ale důstojným nástupcem Jana Pavla II.

Polského papeže mladí lidé milovali. On opět získal zástupy pro katolickou víru, stal se mediální hvězdou. Nesmí se ovšem zapomínat, že ve své podstatě byl Jan Pavel II. konzervativním teologem. Stejně jako Benedikt XVI., který při něm věrně stál po celý jeho pontifikát. Proto v choulostivých bodech jako je odmítání eutanazie, potratů, homosexuálních svazků a doporučení zdrženlivosti coby nejlepší zbrani proti chorobě AIDS nenastal zatím žádný posun. Snad se ani nečekal.

Benedikt XVI. hodlá stavět na tom, co vybudoval Jan Pavel II. Chce, aby se církev otevřela budoucnosti. Přál by si ji mladou duchem. Sám se nevyhýbá shromážděním věřících, dokáže žertovat i dát autogram. Neaspiruje na to, aby se v popularitě vyrovnal svému předchůdci, dokáže ale působit přátelským a přitom rozhodným dojmem. To se mu povedlo při první zahraniční misi - v srpnu na Světových dnech mládeže v Kolíně nad Rýnem.

Za svůj hlavní závazek označil papež překonání skoro tisíc let starého sporu s pravoslavnými a dosáhl již dílčího úspěchu: od ekumenického patriarchátu v Istanbulu přišlo pozvání k návštěvě, která by se měla uskutečnit v listopadu. Benedikt XVI. je však ochoten jednat také s nevěřícími, se židy (v Kolíně navštívil jako teprve druhá hlava katolíků synagogu) i muslimy. Nadějně vypadá též návštěva v Rusku, což byl nesplněný sen Jana Pavla II. Posun nastal i v dávno přerušených vztazích Vatikánu s Čínou.

"Prostý a pokorný dělník na vinici Páně", jak se Ratzinger nazval těsně po svém zvolení, zahájil již po necelých třech měsících proces blahořečení (předstupeň svatořečení) Jana Pavla II. To je rekordně krátká doba. Vždyť až na výjimky musí uplynout mezi úmrtím adepta blahořečení a začátkem řízení alespoň pětiletá lhůta. Někteří svatí přitom čekali celá staletí.

V říjnu Benedikt XVI. předsedal třítýdennímu biskupskému synodu. Výsledky byly podle pozorovatelů zklamáním pro liberální proudy v církvi. Biskupové odmítli vysvěcování ženatých mužů na kněze stejně jako změnu přístupu k rozvedeným a opět sezdaným věřícím. Také ve věci eucharistie (přijímání) nenastal pohyb. Biskupové rovněž nezměnili odmítavé stanovisko církve vůči interrupcím, sňatkům osob téhož pohlaví a eutanazii. Papež na počest setkání v závěru jednání povýšil mezi svaté svých prvních pět vyvolených.

Když v lednu zveřejnil Benedikt XVI. premiérovou encykliku nazvanou Bůh je láska (Deus Caritas Est), experty zvoleným tématem - láskou a dobročinností - mírně překvapil. Podle předsedy papežské rady Cor Unum arcibiskupa Paula Josefa Cordese se ale papež rozhodl text věnovat lásce proto, že toto téma je v dnešním světě hodně zneužíváno. A už v srpnu v Kolíně nad Rýnem papež prohlásil, že je mnohem lepší být užitečný, "a být tu pro druhé, než hledat vlastní pohodlí".

Mezi papežská privilegia patří jmenování nových kardinálů. Benedikt XVI. tak učinil poprvé 22. února, kdy se dočkalo 15 prelátů, z toho 12 mladších 80 let. Jejich uvedení do funkce dokončila hlava katolické církve na závěr kardinálské konzistoře na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu 25. března.

Benedikt XVI. nastupoval na papežský stolec jako velká neznámá. Mínění o něm se za rok do jisté míry pozitivně změnilo jak uvnitř, tak vně církve, i když liberálové asi nebudou souhlasit. Při svém stáří se papež - i kdyby chtěl - asi nestane žádným reformátorem. Církev a její poselství zůstane stejné, jen metody za Benedikta XVI. budou trochu jiné.

Foto: www.vatican.va