Uplynul týden od Velikonoční neděle, od radostného okamžiku Vzkříšení. Náš strach by proto měl ustoupit radosti. Okamžiku vzkříšení, ale nebyl nikdo z nás přítomen. Přesný popis této události je zaznamenán pouze v apokryfních evangeliích. I Marie Magdalská přichází ke hrobu ve chvíli, kdy je již odvalen kámen. Ježíš se zjevil nejdříve jí, potom učedníkům, tak jak to zaznamenal evangelista Jan. Také učedníci mají strach. Jsou shromáždění za zavřenými dveřmi ze strachu před Židy. Když Ježíš přišel a postavil se mezi učedníky, řekl: „Pokoj vám“, a ukázal jim své ruce a svůj bok. Podle Jana se učedníci zaradovali, když spatřili Pána. Jejich radost však mohla být spíše podobná šoku z velkého nenadálého překvapení. V jejich tvářích by jsme možná vyčetli i strach a bázeň, tak jak je zobrazil malíř na přiložené ilustraci.

Naše perikopa obsahuje dva příběhy: zjevení Páně učedníkům a jeho setkání s Tomášem. Tradičně byla v církvi vykládána první neděli po Velikonocích, protože o velikonočních nedělích především slavíme Kristovu přítomnost mezi učedníky. V textu je dvakrát upozornění, že Ježíš přišel mezi učedníky, přestože dveře byly zavřeny. Evangelista tak ohlašuje, že pro Pána po Vzkříšení neexistují žádné překážky.

To nejpodstatnější v textu je zdůraznění totožnosti Vzkříšeného a Ukřižovaného. Učedníci viděli, jak vojáci probodli bok mrtvého Ježíšova těla. Teď to stejné tělo vidí opět plné života. Kříž a vzkříšení patři nerozlučně k sobě. Kdykoliv v dějinách dochází k oddělení těchto skutečností je církev degradována a její život silně omezován. Gnostikům bylo Ježíšovo plné lidství lhostejné a jeho ponížení nepřijatelné. V církvi bývá tu a tam naopak příliš zdůrazněn kříž. V tradici reformované církve je někdy těžké překonat velkopáteční důraz při vysluhování večeře Páně, které občas mívá více smuteční ráz. Ve velikonoční době by nám ale stolování s Ježíšem mělo být spíše radostným díkůvzdáním. Opačný extrém je laciná milost a zapomínání na kříž, jak to vytýkal luterský farář Dietrich Bonhoeffer evangelické církvi v Německu před druhou světovou válkou.

Ježíš je uprostřed svého lidu ve všech dobách a na všech místech. Umístěním Ježíše do středu čelí Jan podle vykladačů textu lidským sklonům obsadit toto centrální postavení. To, že je Vzkříšený středem, je podstatné pro existenci církve. Kolikrát v historii i v dnes touha po prvenství a moci byla a je příčinou tolika zranění a dělení Kristova lidu.
Jakákoliv moc i odpouštění hříchů je především služba umožněná z Ducha svatého, kterého Ježíš vdechl na své učedníky. Všimněme si, že seslání Ducha je u Jana rozdílné od Lukášova sepsání ve Skutcích. Jan nečlení dění velikonoční a povelikonoční. Velikonoce a letnice mu splývají.

V druhé části textu je příběh nevěřícího Tomáše. Je velice známý jak mezi křesťany tak mezi lidmi, kteří se nehlásí k víře. Známe ho, ale velice povrchně a nejednoho našeho současníka by jistě zaskočilo, kdyby měl odpovědět na otázku: Kde je původ přirovnání: „Ty jsi jako nevěřící Tomáš“. Málokdo dnes ví, že Tomáš, jinak Didymos což znamená dvojče, byl Ježíšovým učedníkem. Evangelista cituje Ježíšova slova: “Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož ruku do rány v mém boku.“ Jeho tělo nese stopy zranění. Po vzkříšení se jeho rány docela nezacelily. Nevíme jestli Tomáš opravdu vložil ruce do ran svého Pána. Snad se spokojil pouze s pohledem na jeho tělo. Také Tomáš se ujišťuje že Vzkříšený Pán je tím, který skončil svůj život na kříži.

Text evangelia se uzavírá Tomášovým vyznáním: „Můj Pán a můj Bůh“ a Ježíšovým blahoslavením těch, kteří neviděli a uvěřili. Toto blahoslavenství se týká především nás a všech generací věřících, kteří se na rozdíl od apoštolů nesetkali se Vzkříšeným v jeho pozemském těle. V tom je neopakovatelnost jejich apoštolství. My se setkáváme s Kristem v Duchu svatém a prostřednictvím církve. Ve Vzkříšení nevěříme na základě svého vidění, ale na základě apoštolského svědectví církve.

Blahoslavení kteří neviděli a uvěřili. Blahoslavenství Ježíšovo patří i těm, kteří neztrácejí naději a věří v to, že moc zla a lidské trápení na těle i na duši bylo, je a bude překonáno. Můžou být chvíle kdy trápení duše je daleko horší než fyzická újma a bezpráví. Ne nadarmo jsou přikázání desatera, týkající se vnitřního života člověka, až v jeho druhé části. Petr když třikrát zradil Ježíše, hořce zaplakal. Ježíš prožil úzkost až k smrti při modlitbě v Getsemanské zahradě a zoufalství opuštění i od Otce na golgotském popravišti.

Někdy se dostáváme do situací, kdy nevěříme ani svým vlastním slovům a odzbrojuje nás obratná psychologie druhých, kteří se nám snaží namluvit, že nemluvíme pravdu a chyba je především na naší straně. Totalitní režimy často zavíraly své odpůrce do psychiatrických ústavů a byl jsem svědkem situace, kdy starého nemocného člověka raději izolovali v bohnické léčebně, než by si od něj nechali narušit setrvačný klid domova důchodců.

Ve světle velikonočního rána ale naštěstí mizí i ta největší temnota. Po setkání se Vzkříšeným nemusíme již myslet na velkopáteční úzkost. Kristus je ten Ukřižovaný, který nese bolesti každého z nás. Dnes je ale především tím Vzkříšeným, který přichází do našeho středu se slovy “Pokoj Vám“.

Autor je bakalář teologie. Obrázek - Christian Winkler - Erzahl mir von Jesus, Leipzig 1983