Naše perikopa obsahuje dva příběhy: zjevení Páně učedníkům a jeho setkání s Tomášem. Tradičně byla v církvi vykládána první neděli po Velikonocích, protože o velikonočních nedělích především slavíme Kristovu přítomnost mezi učedníky. V textu je dvakrát upozornění, že Ježíš přišel mezi učedníky, přestože dveře byly zavřeny. Evangelista tak ohlašuje, že pro Pána po Vzkříšení neexistují žádné překážky.
To nejpodstatnější v textu je zdůraznění totožnosti Vzkříšeného a Ukřižovaného. Učedníci viděli, jak vojáci probodli bok mrtvého Ježíšova těla. Teď to stejné tělo vidí opět plné života. Kříž a vzkříšení patři nerozlučně k sobě. Kdykoliv v dějinách dochází k oddělení těchto skutečností je církev degradována a její život silně omezován. Gnostikům bylo Ježíšovo plné lidství lhostejné a jeho ponížení nepřijatelné. V církvi bývá tu a tam naopak příliš zdůrazněn kříž. V tradici reformované církve je někdy těžké překonat velkopáteční důraz při vysluhování večeře Páně, které občas mívá více smuteční ráz. Ve velikonoční době by nám ale stolování s Ježíšem mělo být spíše radostným díkůvzdáním. Opačný extrém je laciná milost a zapomínání na kříž, jak to vytýkal luterský farář Dietrich Bonhoeffer evangelické církvi v Německu před druhou světovou válkou.
Ježíš je uprostřed svého lidu ve všech dobách a na všech místech. Umístěním Ježíše do středu čelí Jan podle vykladačů textu lidským sklonům obsadit toto centrální postavení. To, že je Vzkříšený středem, je podstatné pro existenci církve. Kolikrát v historii i v dnes touha po prvenství a moci byla a je příčinou tolika zranění a dělení Kristova lidu.
Jakákoliv moc i odpouštění hříchů je především služba umožněná z Ducha svatého, kterého Ježíš vdechl na své učedníky. Všimněme si, že seslání Ducha je u Jana rozdílné od Lukášova sepsání ve Skutcích. Jan nečlení dění velikonoční a povelikonoční. Velikonoce a letnice mu splývají.
V druhé části textu je příběh nevěřícího Tomáše. Je velice známý jak mezi křesťany tak mezi lidmi, kteří se nehlásí k víře. Známe ho, ale velice povrchně a nejednoho našeho současníka by jistě zaskočilo, kdyby měl odpovědět na otázku: Kde je původ přirovnání: „Ty jsi jako nevěřící Tomáš“. Málokdo dnes ví, že Tomáš, jinak Didymos což znamená dvojče, byl Ježíšovým učedníkem. Evangelista cituje Ježíšova slova: “Polož svůj prst sem, pohleď na mé ruce a vlož ruku do rány v mém boku.“ Jeho tělo nese stopy zranění. Po vzkříšení se jeho rány docela nezacelily. Nevíme jestli Tomáš opravdu vložil ruce do ran svého Pána. Snad se spokojil pouze s pohledem na jeho tělo. Také Tomáš se ujišťuje že Vzkříšený Pán je tím, který skončil svůj život na kříži.
Text evangelia se uzavírá Tomášovým vyznáním: „Můj Pán a můj Bůh“ a Ježíšovým blahoslavením těch, kteří neviděli a uvěřili. Toto blahoslavenství se týká především nás a všech generací věřících, kteří se na rozdíl od apoštolů nesetkali se Vzkříšeným v jeho pozemském těle. V tom je neopakovatelnost jejich apoštolství. My se setkáváme s Kristem v Duchu svatém a prostřednictvím církve. Ve Vzkříšení nevěříme na základě svého vidění, ale na základě apoštolského svědectví církve.
Blahoslavení kteří neviděli a uvěřili. Blahoslavenství Ježíšovo patří i těm, kteří neztrácejí naději a věří v to, že moc zla a lidské trápení na těle i na duši bylo, je a bude překonáno. Můžou být chvíle kdy trápení duše je daleko horší než fyzická újma a bezpráví. Ne nadarmo jsou přikázání desatera, týkající se vnitřního života člověka, až v jeho druhé části. Petr když třikrát zradil Ježíše, hořce zaplakal. Ježíš prožil úzkost až k smrti při modlitbě v Getsemanské zahradě a zoufalství opuštění i od Otce na golgotském popravišti.
Někdy se dostáváme do situací, kdy nevěříme ani svým vlastním slovům a odzbrojuje nás obratná psychologie druhých, kteří se nám snaží namluvit, že nemluvíme pravdu a chyba je především na naší straně. Totalitní režimy často zavíraly své odpůrce do psychiatrických ústavů a byl jsem svědkem situace, kdy starého nemocného člověka raději izolovali v bohnické léčebně, než by si od něj nechali narušit setrvačný klid domova důchodců.
Ve světle velikonočního rána ale naštěstí mizí i ta největší temnota. Po setkání se Vzkříšeným nemusíme již myslet na velkopáteční úzkost. Kristus je ten Ukřižovaný, který nese bolesti každého z nás. Dnes je ale především tím Vzkříšeným, který přichází do našeho středu se slovy “Pokoj Vám“.
Autor je bakalář teologie. Obrázek - Christian Winkler - Erzahl mir von Jesus, Leipzig 1983