Letos v dubnu uplynulo 450. výročí příchodu Tovaryšstva Ježíšova do Čech a zároveň si jezuité připomínají shodné výročí úmrtí svého zakladatele Ignáce z Loyoly (1491 – 1556). K této příležitosti připravovala již několik let Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova a Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy mezinárodní konferenci Jezuité v Českých zemích – Bohemia Jesuitica 1556 – 2006, která se uskutečnila 25. – 27. dubna 2006 v Praze. Jestli v našich historických souvislostech existuje církevní řád, který dodnes vzbuzuje protichůdné reakce a mnohdy i podvědomé vášně, tak jsou to právě jezuité. Jejich přítomnost je neustále předmětem diskusí. Nicméně se zdá, že po létech odstupu od krajně nacionalistických a později i tendenčně ideologických interpretací našich dějin, jak je známe i z dob nedávno minulých, otevírá se seriózní vědecká debata založená na studiu faktů a dobových pramenů.

Foto ze sita titulní stránky konference www.bohemiajesuitica.cz

Samotná konference se svou šíří dotýkala snad všech odvětví, kterými se duchovní následovníci Ignáce z Loyoly zabývali a která na našem území bohatě rozvíjeli. Kromě filozoficko-teologické sekce, oddílu historie řádu či vlastní ignaciánské spirituality, nechyběla témata jako školství, medicína, přírodní vědy, matematika, výtvarné umění, literatura, hudba nebo divadlo. Již tento výčet svědčí o širokém záběru vlivu jezuitů na formování křesťanské identity našeho národa, ale pokud by se někdo domníval, že konference jen jednostranně předkládala klady, velice by se mýlil. Smysl pro objektivitu i kritiku byl zachován a garantován renomovanými přednášejícími, kteří se sjeli do Prahy ze všech koutů světa.

Již v úvodní dopolední přednášce v pražském Karolinu Dr. Stefan Kiechle představil osobnost zakladatele Ignáce z Loyoly jako mystika služby a činu, kdy mimo jiné zdůraznil i jeho novost odpovídající nové epoše dějin, na jejímž počátku Ignác působil: „Člověka chápe jako individuum, kráčející vlastní, jedinečnou životní cestou, na které nachází své osobní povolání Bohem. Ignácův pohled na lidské individuum je na svou dobu velmi překvapivý: Každý z nás je Bohem osobně osloven, povolán a vyslán do světa s jedinečným posláním. To je novověký prvek v 16. století, objevujícím a dobývajícím nové světy.“

Ilustrační foto: Helena Kodalíková, KTF UK

Prof. Dr. Heinrich Pfeiffer navázal zajímavou přednáškou V jakém smyslu lze mluvit o baroku jako o jezuitském slohu?, kdy na mnohých konkrétních příkladech specifikoval to „jezuitské“ v barokním umění, které se odráží v duchovních cvičeních Ignáce, tedy ve využití všech prostředků nebe a země ke službě a chvále Boha.

Odpoledne a následující dva dny již pokračovaly přednášky na půdě KTF UK, a to v jednotlivých sekcích. Vždy probíhaly paralelně čtyři přednáškové bloky.

Zajímavá sekce spirituality představila jezuity jako duchovní vůdce s jejich metodou „rozlišování duchů“, důležitosti správné volby a prohloubení modlitby. Prof. Pavel Ambros a Prof. Pascal Cebollada zmínili historii „dávání“ ignaciánských exercicií v Čechách v kontextu politicko-historických vlivů, tzn. témata čekající stále na své objevení. Seznámení s těmito cvičeními usilujícími o vnitřní svobodu, naslouchání vlastnímu nitru a otevření srdce evangeliu, může být pro mnohé současné hledače autentické spirituality, kteří se často obracejí směrem na Východ, milým překvapením z pokladu křesťanské tradice.

Prof. Dr. Klaus Schatz v sekci filozofie a teologie doložil počáteční benevolentní postoj Petra Kanisia k podávání „kalichu pro laiky“, což se prý odvíjelo z jeho chápání situace v Čechách, kdy zde je prý třeba „povolit kalich, aby se ve všech ostatních věcech navrátili víře“. Na rozdíl od Německa se zde prý nešíří nechuť vůči náboženským ceremoniím. Když pak Kanisius více poznal situaci v Německu, úplně změnil názor a považoval podávání kalichu za „chybu s katastrofálními následky“. Svou rezignaci nad kališnictvím vyjádřil v dopise kardinálu Moronovi z 21. 4. 1563: „Poskytněte kalich – a stejně, obávám se, nebudou uznávat autoritu papeže a církve. Předepište jakékoliv podmínky těm, kdo chtějí přijímat z kalicha – a nebudou je dodržovat ani kněží, ani laici.“

Z dalších témat teologicko-filozofické sekce byla představena politická filozofie Bellarminova a Suarezova v kontextu zachování španělských kolonií (přítomna obrana práv domorodců) a „potlačení“ protestantství (univerzální požadavek víry proti státní církvi), dále Suaréziánská metafyzika, Arriagovo učení o habitech, přírodní filozofie Boškoviče apod.

Asi nejvíce polemik, střetů a vzájemného osočování přináší působení jezuitů jakožto správců univerzit a středních škol. Neméně problematická je i otázka jejich vztahu k politické moci. Doc. PhDr. Ivana Čornejová, CSc. představila spor o pravomoc úřadu kancléře mezi kardinálem Harrachem a jezuity, a to vzhledem k uspořádání pražské univerzity (dnešní Univerzity Karlovy) v letech 1622 – 1625. Panovník Ferdinand II. chtěl přenechat veškerou zodpovědnost za reorganizaci university jezuitům, jelikož úspěšně působili na téměř všech středoevropských univerzitách. V roce 1654 bylo nakonec vše vyřešeno kompromisem a jezuité nadále formovali vysoké školství.

Spor zmínil i Dr. Alessandro Catalano při vzpomínce na případ Bernarda Ignáce z Martinic, jednoho z nejmocnějších zemských politiků 17. století. Bernard Ignác zpočátku hájil jezuitské zájmy, ale následně – kvůli výpadům na jeho zpovědníka-jezuitu ze strany Tovaryšstva Ježíšova – na jezuity úplně zanevřel a otevřeně proti nim brojil („válka“ kulminovala uzavřením jezuitské tiskárny). Těsně před smrtí se však s jezuity smířil.

Další témata historie se týkala počátků i přerušení řádu v Čechách, jednotlivých osobností řádu, otevření koleje v Olomouci, jezuitských zázraků atd. Bez vědeckého zájmu by neměla zůstat též přítomnost sporů i uvnitř protestantského osvícenství, v nichž se někteří protestanti zastávali jezuitů – při hanlivých kritikách z řad jiných katolických řádů – jako kladné „učené společnosti“, jak tento historický fakt podtrhl Dr. Peter Wolf.

Asi nepádnějšími argumenty proti obecně rozšířenému předsudku zvanému „doba temna“ jsou prameny literární, hudební, výtvarné a divadelní činnosti členů Tovaryšstva Ježíšova. Mgr. Albert Kubišta poukázal na velkou změnu při návratu prvních českých jezuitů ze studií z Říma, kdy ihned zapojili domorodý jazyk do misie, vytvářeli vlastní literární texty, překlady různých autorů a církevních otců, které se pak znovu vynořily v 18. století a byly tak jedním z pramenů představ o českém jazyce období pozdního humanismu. Další příspěvky se týkaly jezuitských náboženských knih, školského vyučování rétoriky, rétoriky ve službách homiletiky či konkrétních literárních děl jezuitů a jejich vlivu, malířství, výzdoby kaplí, řezbářství, architektury, mariánského kultu, duchovních lidových písní, divadla a školských her o sv. Janu Nepomuckém či Judith.

Samozřejmě, že před více méně pozitivním hodnocení konference o činnosti Tovaryšstva Ježíšova, vyvstane mnohým na mysl téměř předpisově školní argumentace o jezuitské pobělohorské cenzuře, útisku ve službách Habsburků apod. Témat konference snažících se o částečnou „rehabilitaci“ jezuitů v historii bylo opravdu nepřeberně a rozhodně vykreslila celistvý obrázek o činnosti tohoto řádu, nadále bohužel žijícího s učebnicovým stigmatem jeho nejznámějšího „pyromana“ Antonína Koniáše, který ale také čeká na svou „demýtizaci“.