„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více“.Ježíš často ve svém učení vychází z věcí, které jsou jeho posluchačům blízké a které měli všichni před očima. Tentokrát k nám promlouvá obrazem ratolestí a vinného kmene.
 Předkládá dva případy. První je negativní: ratolest je suchá, nenese ovoce, proto je odřezána a odhozena; druhý je pozitivní: ratolest je zatím živá a plná života: proto je očištěna. Už tento kontrast nám říká, že očištění není vůči ratolesti žádným nepřátelským gestem. Naopak, vinař od ní ještě mnoho očekává, ví, že ještě může plodit, vkládá v ni důvěru.

K témuž dochází v rovině duchovní. Když Bůh vstupuje do našeho života křížem, neříká tím, že se na nás hněvá. Právě naopak. Ale proč vinař ratolest čistí a nechává – jak se říká - révu „plakat“? Z jednoho velmi prostého důvodu: pokud by ji neočistil, síla vinného kmene by se rozptýlila, možná by vyhnal víc hroznů než by měl, ale nedokázal by je všechny přivést k zralosti a snížila by se tak kvalita vína. Zůstane-li ratolest dlouho bez prořezání, kmen zpustne a dává jen listí a plané hrozny.

Totéž se děje i v našem životě. Život znamená volbu a volit znamená zříkat se. Člověk, který chce v životě příliš mnoho, či pěstuje bez počtu zájmů a hobby, se ztrácí; nevynikne v ničem. Je třeba mít odvahu k volbě, odložit některá zájmy jako druhořadé a soustředit se na několik prvořadých. Prořezat!

Mnohem více to platí v duchovním životě. Svatost se podobá sochařskému dílu. Leonarda da Vinci definoval sochařství jako „umění odnímání“. Všechna ostatní umění spočívají v dávání něčeho: barvy na plátno v malířství, kladení kamene na kámen v architektuře, noty na notu v hudbě. Jen sochařství spočívá v odstraňování: odnímání kousků mramoru, které jsou navíc, aby tak mohla vzejít zamýšlená postava. Stejně tak se i křesťanské dokonalosti dosahuje odnímáním, když se nechají odpadnout to, co je zbytečné, totiž touhy, ambice, plány a tělesné vášně, které nás rozptylují všemi směry a nedovolí nám nic přivést do konce.

Jednoho dne, při procházce v zahradě ve Florencii, si Michelangelo povšiml v rohu mramorového bloku, který vyčníval ze země, napůl zarostený travou a zanesený bahnem. Znenadání se zastavil, jako by někoho zahlédl, obrátil se k přátelům, kteří jej provázeli a zvolal: „V tom bloku mramoru je uvězněný anděl; musím ho vytáhnout ven“. Chopil se dláta a tesal tak dlouho, dokud z něj nevyvstala postava nádherného anděla.

 Bůh se na nás dívá a právě tak nás vidí: jako kamenné bloky, které dosud nemají tvar. I říká si: „Tam, uvnitř, se skrývá nové a krásné stvoření, které čeká, aby spatřilo světlo světa; ba co víc, je tam skrytý obraz mého Syna, Ježíše Krista (jsme totiž povoláni stát se „podobnými obrazu jeho Syna“); chci ji vytáhnout ven!“ Co tedy udělá? Chopí se dláta, kterým je kříž a začne nás opracovávat; chopí se  vinařského nože a začne ořezávat. Nemusíme myslet na bůhvíjak strašné kříže. Obyčejně nepřidává nic k tomu, co přináší sám život – utrpení, obtíže, nesnáze; jen dává, aby tyto věci sloužily k našemu očištění. Pomáhá nám, abychom je nepromarnili.

Podle papežského kazatele Raniera Cantalamessy zpracoval Josef Beníček.