Tomáš Halík ve svém nedávném rozhovoru pro Katolický týdeník vyslovil názor, že se „klasický systém územních farností během jedné generace prakticky úplně rozpadne“. Souhlasíte s ním a máte představu, co přijde potom?


Domnívám se, že tento citát Tomáše Halíka je z velké části pravdivý, onen určitý rozpad farního systému je projevem jisté stagnace dosavadních infrastruktur evropského křesťanství. Velký problém je ovšem v tom, že my fakticky žijeme v rámci třetího velkého stěhování národů. To je skutečnost. Nelze říci, že bychom si toho nebyli vědomi, ale dostáváme se do velkého problému, jak vybalancovat lokální farnost od farnosti personální. Musíme říci, že především starší generace  má vazbu k místu, že není snadné udělat jednoduchý škrt lokálních farností, už z důvodů psychologických a sociologických, ale i z důvodů určité úcty, protože musíme také respektovat životní formy, které doposud jsou. Na druhé straně existuje velký problém, jakým způsobem vytvořit síť, aby věřící věděl, kde má svou farnost, kde má své společenství. Jistěže můžete namítnout: je tu internet, jsou všechny tyto prostředky, ale víme, že od šedesátky nahoru je počítačová gramotnost menší.

Čili církev má toto dané už historií: víme, že existuje lokální farnost, víme, že existuje personální farnost - těch farností je celá řada: studentské farnosti, vojenské farnosti, vězeňská duchovní služba, za uplynulých patnáct let vyrostla celá řada takových farností, aniž bychom si to plně uvědomovali.

Zároveň musíme také říci, že celá řada církevních směrnic je svázána s pojetím lokální farnosti. Bude to znamenat velkou inventuru. Ale víme například, že v sousedních zemích už k tomuto přistoupili, koneckonců i Praha se pokouší zavést hlavní fary, tyto prvky zde už byly v minulosti. Pro mne to znamená problémy i v samotné diecézi; jestliže jsme v druhé polovině minulého století viděli útěk lidí z venkova do měst, tak najednou v uplynulých deseti letech vidíme, že vyrůstají satelitní kolonie okolo měst a máme další problém jak tuto otázku řešit.

Biskupové Duka a Otčenášek při loňské návštěvě Ad limina u papeže

Dále Tomáš Halík ve zmíněném rozhovoru řekl, že „plenární sněm se dnes jeví jako zmeškaná příležitost“, zvláště jeho druhé jednání. A ještě pokračoval: „Do očí bijící byla téměř naprostá pasivita biskupů při celém druhém jednání.“ Jak plenární sněm a zejména jeho druhé jednání vidíte vy jako biskup?

Myslím, že není tak jednoduché hodnotit náš plenární sněm. Tomáš Halík je jeden z jeho vynálezců. On sám viděl plenární sněm ještě v době totality jako velkou pomoc kardinálu Tomáškovi, kde by se daly řešit mnohé problémy a on by byl tak trochu „nezasažitelný“ pro tehdejší represivní aparát.

Víme, že plenární sněm se nepodařil, jak se podařit měl. Bylo to dáno několika momenty. Jednak tím, že církev po převratu musela přistoupit k určitým restauračním krokům – oprava kostelů, oprava far, oprava klášterů, protože tyto prostory potřebujeme, abychom mohli dál žít, abychom vytvořili možnosti setkávání a podobně, což stálo obrovskou energii. Díky zahraniční pomoci tu byl obrovský vklad do památkového fondu naší země. Já si mohu dovolit tvrdit, že jenom Královéhradecká diecéze vložila celkem do oprav kostelů a far za uplynulých patnáct let 1,8 miliardy korun. Jistěže to byl příspěvek státu, okresů, krajů, měst a obcí, ale také darů ze zahraničí, našich věřících (např. sbírka 42 miliónů na Nové Adalbertinum) a darů jednotlivců. Část veřejnosti, která má velkou kritiku vůči církvi, jak žije peněz daňových poplatníků, by si měla uvědomit, že lidé v kostele také sami platí a dávají velkou sumu, aby naše krajina vypadala lépe. I to je třeba říci.

Co se týče plenárního sněmu: jistě měl svoji hodnotu. I já jsem přesvědčen, že druhé zasedání se metodicky nepovedlo. Bylo to také tím, že se vyměnil celý sekretariát. Základní problém pak byl už v tom, že plenární sněm měl ukončit proces, který by začal v diecézích diecézními synodami. Ty vidí problematiku konkrétněji, je zde také větší účast věřích a kněží. Tím, že k tomu přistupují určité technické a finanční otázky, se ukázalo, že plenární sněm byl často nepřijatelný pro různé diecéze. Nicméně věřím tomu, že sněmovní materiály jsou nakonec dobrým východiskem (neříkám ideálním, jedinečným), aby se staly podkladem pro diskusi při přípravě na diecézní synody.

Takže: já se domnívám, jestliže se jednotlivé diecéze chopí práce plenárního sněmu a dokáží některé impulsy dotáhnout a obohatit a zkonkrétnit, tak by plenární sněm splnil svoji úlohu. Jak říkal i biskup Jiří Paďour: Sněm tak trochu vypovídá i o naší církvi, o našich bolestech a někdy o i naší únavě.

Druhou část rozhovoru s biskupem Dukou - o druhém noviciátu na Borech, o vztazích s prezidentem Klausem, o časopisu Te Deum a deklaraci Dominus Iesus naleznete zde. Foto www.diecezehk.cz