Již od počátku prázdnin jsem si po Praze všímal nápadných plakátů „Missa ecumenica“. Jako člověk, který se duchovní hudbou zabývá již drahně let téměř na celý úvazek a jako aspirant na duchovně-hudebního publicistu jsem si takovou reklamu nemohl nechat ujít a do Smetanovy síně Obecního domu jsem se vydal.

Od počátku ve mně sice hlodal červík pochybností, že totiž hudební forma mše nebude tou nejvhodnější hudební formou pro ekumenická přizpůsobení, ale o to více jsem byl zvědav, co mě čeká. Překvapení se dostavilo, jen nevím, z které strany se do jeho popisu pustit. Začnu tedy rozborem termínů „multimediální“, „missa“ a „ecumenica“.

ad Multimediální
Multimediálnost spočívala v tom, že zároveň s hrou orchestru, zpěvem sólistů a přítomných sborů byla promítána obrazová počítačová prezentace, jejíž autorkou byla Zdeňka Čechová. Moje pocity z vizuální stránky jsou, podotýkám, úplně laické, ale kdybych je měl přiblížit někomu, kdo to neviděl, tak to byla koláž složená z něčeho, čemu se říká šetřič obrazovky, nasnímaných obrazů, úryvků z filmů, tanečních kreací a drobných hereckých etud, kterými se prolínalo to, co známe z vizuální prezentace hudby windows media playeru, pokud si neumíme vypnout obraz. O uměleckosti prezentace se skutečně vyjadřovat nebudu. Zmíním však, co mě jako hudebníka značně rušilo. Rytmus pohybu na plátně totiž nebyl nijak zesouladěn s rytmem hudby, nepůsobil proto na mě jako dvěma kanály vnímaná jedna akce, ale dvě akce paralelní. Když už pominu balet jako ideál takové syntézy pohybu a hudby, tak i ten media player tohle běžně dělá a jeho výprsky a chumáče bývají s přehrávanou hudbou synchronizované.

ad Missa
Dalo by se očekávat, že autoři, pokud zvolí tento titulek, budou vycházet z nějakých křesťanských liturgických tradic. Téměř opak byl pravdou. Z mešního ordinária byly použity části textů jako materiál pro koláž, která na mě ve výsledném dojmu působila spíše imanentně-panteistickým dojmem než jako nějaká forma deismu, neřkuli dokonce křesťanství. Z tohoto dojmu jsem měl, přiznám se, spíše osvobodivý pocit než nějakou frustraci. Pokud zjistíte, že třeba Německé requiem Johannesa Brahmse nemá s requiem společného nic, než název, umožní vám to posuzovat jej bez ohledu na požadavky žánru. A byla předvedená skladba hudbou duchovní? V jistém smyslu ano, i když ten duch, ke kterému se vztahovala měl s duchem (natož pak Duchem) v křesťanském slova smyslu pramálo společného. Dokonce i ve vizuální kompozici vystupující bělovlasý a bělovousý stařík v dlouhé košili ve stylu známého filmu pro pamětníky „Hrátky s čertem“ byl nazván „Duchem času“, aby nikdo nezůstal na pochybách.

ad Ecumenica
Již v úvodním projevu primátora Dr. Pavla Béma byl název ecumena vzpomínán často, a v mně zcela neznámém slova smyslu, který rozhodně neměl nic společného s tím, čemu se mezi námi křesťany říká ekumenické hnutí či snahy. Proto jsem zapátral v naučných slovnících a rozhodil sítě dotazem na své moudré a vzdělané přátele. I když je to trochu nefér, ocituji bez udání zdroje část dopisu, který jsem jako odpověď na tuto otázku dostal:

Berou beztak již hodně profláknuté slovo "ekumena" hodně od lesa. „Mne by zaujimalo, čo si naozaj predstavujú pod takým pojmom "ekumena". Je to úlet konjunkturálně napasovaný na jednu akci, neškodná hříčka vylíhlá v inspiraci umělcově, nebo obecnější významový posun, na kterém se cíleně pracuje? Zdálky to vypadá jako vypůjčený pojem, který by rád do sebe absorboval (v historii už vícekrát obhajovaný) sekulární ideál svobodné, rovné a bratrské globalizované zóny, kde budou války přežitkem, takový, který ještě před pěti lety symbolizovaly budovy WTC?
Pokud jde o vymezeni pojmu "ekumena" pro mě závazně, loajálně spoléhám na B16 a jeho terminologickou preciznost. Toto pojetí ekumeny spise naplňuje skutkovou podstatu jeho pojmu "diktatura relativismu". Jenom krátce: Řečtináři a filosofové by nám řekli, co původně ta "oikumene" znamenala. Já si pamatuji jenom to, ze v dobách starokřesťanských a byzantských se tak nazýval poznaný a vzájemně komunikující svět, opakem byli barbaři. Samozřejmě v křesťanském světě "ekumenický" znamenalo "univerzální" (proto také nástupci sv. Petra neměli rádi, když se cařihradský biskup nazýval "ekumenickým" patriarchou a z pověření císaře svolával "ekumenické" koncily). S pokřesťanštěním a pořečtěním pak byzantská "oikumene" do značné míry nahradila obsah dožilého pojmu "Pax Romana" - byla to organizačně a vojensky udržovaná zóna bezpečnosti a civilizace; v tomto případě opravdu "Země bez válek a násilí, země pro celé lidstvo, země nazývaná ECUMENA".
Taková vzorná "ekumena" fungovala i za nástupců Alexandra Velikého, jen hrstce zatemnělých religiózních Izraelitů se výhodná helenizace nějak nelíbila (viz knihy Makabejské).
Je z toho vůbec nějaké poučení nebo alespoň převládající pocit? Ekumena fuj? Nevezmeš pojem ekumena nadarmo? Podívejte se kam to s tou ekumenou vede, jinak to dopadnout nemohlo? Běžte si hrát jinam?

Hudba projektu
O skladateli Jaromíru Voglovi jsem našel velmi podrobný text na webu, nic lepšího bych nevytvořil, tak si to, kdo máte zájem, přečtěte tam. Skladba sama byla rozčleněna na tři části s odlišným hudebním charakterem. První část (GENESIS, GLORIA, BARECHU, DIES IRAE) pojednávala o bojích, utrpení a válečných ztrátách na životech. Jakýsi náznak pocitu blasfemie se mi vkrádal zejména v užití textu Gloria, jinak jedné z hudebně nejvydařenějších částí, k multimediálním tankům, výbuchům a koncentračním táborům. Nechce se mi ani věřit, že právě toto by byl autorský záměr.

Tuto první část jsem vnímal jako hudební mozaiku. Autor využíval hudebního materiálu všeobecně známého a dostupného, avšak rozdrobeného na jednotlivé kamínky tak malé, že nešlo bezpečně poznat, z čeho původně pocházejí. Z nich skládal jednotlivé nové obrazy na značně rozlehlých plochách.

V druhé části (a po přestávce, při níž řady posluchačů v původně až po okraj naplněné Smetanově síni značně prořídly) vycházel autor velmi výrazně z kantorského synagogálního zpěvu. Snad jen užití těchto hudebních prostředků působilo na neznalce jako já až příliš doslovně a málo stylizovaně. Ve třetí části – apoteóze šťastné budoucnosti "mezi námi, co spolu mluvíme", se autor hudebně vrátil k málo členěným rozsáhlým plochám. Konstantní tempo použité v téměř celé kompozici, které v první části působilo sugestivně, se přece jen vyčerpalo a nástup (dobře a srozumitelně nazvučeného) dětského sboru uvolnil zbylé napětí skladby snad až příliš.

Provedení:
Český symfonický orchestr se zhostil svého partu se ctí, dirigent Jiří Petrdlík zvládl rozsáhlou kompozici, která se dotvářela ještě v průběhu zkoušek, s přehledem, sólisté byli výborní a zúčastněné sbory pod vedením Jana Svejkovského působily svými svěžími přirozenými hlasy svěže. Kolektiv interpretů byl dobře sehraný a na konci skladby evidentně prožíval společné emoce.

Závěrem:
Nepodařilo se mi nikde na webu najít žádnou seriózní kritiku tohoto projektu. Jestliže ji někdo objeví, uveďte, prosím, odkaz. Skladba byla věnována obětem teroristického útoku 11. září. Čest jejich památce.

Bylo cíle projektu dosaženo? Jsme po něm blíže všeobecného porozumění než před projektem? Představuji si, co by po jeho shlédnutí cítili ani ne tak případní islámští radikálové, spíše jen prostí a mírumilovní muslimští věřící. A nedovedu si představit, zda a jak by je to mohlo pohnout k zapojení se ve vzájemné porozumění lidstva, bez rozdílu tradic či nazírání, do touhy po zemi bez válek a násilí pro celé lidstvo pod názvem ECUMENA.

Článek byl vydán ve spolupráci s blogem Společnosti pro duchovní hudbu. Nadpis redakční. Redakce upozorňuje i na jiný ekumenický projekt Ekumenické neděle (24.9.), který možná bude mít více společného s ekumenickým hnutím v křesťanském slova smyslu.