„Nemůžu si pomoct, miluju Ježíše, sloužíme přece velkému Bohu“ – takhle zněla slova jednoho z demokratických kandidátů během předvolební kampaně v americkém Tennessee. Řeč byla pronesena na shromážění zhruba tří stovek příznivců, kteří odpověděli souhlasným „amen“. Pronesl ji černošský kongresman Harold Ford, který se odvážil v republikánské baště kandidovat za demokraty do Senátu. Nakonec těsně propadl, ale i tak se stal jednou z typických postav kampaně.

Američtí demokraté totiž „našli Boha“ – jak to konstatovaly novinové titulky. Po minulém volebním debaklu (v roce 2004) začali intenzivně zkoumat, kde dělají vlastně chybu. V Kongresu jsou v menšině už 12 let, z toho 6 let mají republikáni v rukách všechno, včetně Bílého domu. Zjistila se pozoruhodná věc, jež byla experty označena jako „propast“ mezi demokraty a Bohem.

Co to znamená?  Mnoho republikánů – a hlavně samotný prezident Bush – se netají svou vírou, otevřeně o ní mluví a dokonce ji označují za východisko svých politických postojů. V zemi, kde 90% obyvatel věří v Boha, kde jsou kostely plné a kde jsou televizní evangelisté stejně populární jako hvězdy Holywoodu, je to vážná věc. Podle výzkumů navíc si pouhá čtvrtina obyvatel myslí, že se demokraté chovají přátelsky vůči náboženství. Novinové titulky to opět zjednodušily slovy: Bůh je republikán.

Víc nebylo třeba. Demokraté pochopili, že něco zcela zásadního se musí změnit. A protože předstírané náboženství působí jako pěst na oko, doba vynesla nahoru celou řadu kandidátů, pro které je víra skutečně důležitá a naprosto přirozená. Zrodil se dokonce program, označovaný termínem „společné dobro“. Demokraté nyní doufají, že právě tento program jim zabezpečí vítězství za dva roky, kdy se bude bojovat o Bílý dům.

V této souvislosti se zmiňuje situace před šesti lety, kdy George Bush poprvé vyhrál volby pro změnu s programem „soucitného konzervativismu“. Demokraté měli tehdy pocit, že vykradl jejich myšlenky, protože monopol na soucit měli přece odjakživa oni. Teď se karta otáčí a demokraté přichází s myšlenkou „společného dobra“, jež má ukázat, že právě oni to myslí s vírou a morálními hodnotami vážně. Jinými slovy, snaží se přesvědčit, že republikáni nemají žádný monopol na víru.

Zda se jim to podaří, to se zatím nedá předpovědět. Jedno je ale jisté: V Americe, která nemá žádnou státní církev, a která je založena na přísném oddělení náboženství od politiky, se s vírou prostě musí počítat. A kdoví, jestli to není zákonitost...

Autor pracuje v náboženské redakci Českého rozhlasu