Seznamka
Jak připomínají úvodníky v italských médiích, je to první setkání hlavy katolické církve s prezidentem italské republiky, jehož politická kariéra vyrostla z tradice italské komunistické strany Pci. A aby toho nebylo málo, vydal se Napolitano na první návštěvu k papeži v doprovodu dalšího radikálního komunisty, současného ministra zahraničí D’Alemy. Zkratkovitý titulek v českých novinách by mohl znít: U nás s komunisty nikdo jednat nechce a nejméně lidovci, ve Vatikánu je ale přijímá dokonce papež.
Pokud si přečteme průběh návštěvy v italském tisku a to, co během ní v Apoštolském paláci zaznělo, těžko můžeme přehlédnout, že diplomatické zdvořilostní fráze nemohou zakrýt hluboce odlišný jazyk, kterým oba představitelé hovořili. Prezident, jak jinak, mluvil o “potřebě sociální soudržnosti”, o “etickém základu politiky”, o “kulturních hodnotách, míru a spravedlnosti ve světě”, či o “historické roli a ideální lekci křesťanství”. Neopomněl přitom samozřejmě ani “laickou povahu státu, jak je obsažena v Konstituci”.
Svatý otec naproti tomu se vší ohleduplností hovořil o něčem jiném: “Církev není politickým činitelem, ale ani tím, kdo mlčky přihlíží. Svoboda, kterou církev ve vztahu ke státu žádá, neznamená ohrožení zájmů státu či jiných sociálních skupin, nechce na ně autoritativně dohlížet, ale svoboda církve je podmínkou, aby mohla vykonávat a prokazovat cennou službu Itálii a všem zemím, kde je přítomná.” “Úsilí věřících laiků v dnešní době válek, hladomoru, a ohrožení lidského života ve všech jeho fázích, není jejich partikulárním zájmem, ale je součástí kontextu a pravidel demokratického soužití k dobru celé společnosti,” zdůraznil Benedikt XVI.
Snad i z těchto několika vět je nad slunce jasnější terminologická odlišnost, ale hlavně významnová “nesoudržnost” postojů mezi představitelem státu a církve. A tak se maně vybavuje scéna z vynikajícího českého filmu Evalda Schorma Farářův konec(jednom z nemnoha, který přesně a pravdivě líčí dramatický vztah mezi církevním a světským), v němž Kantor (představitel “pokrokové” části obce) vede dialog s Farářem: “Já jsem pro dialog, pane faráři, ale není docela dobře možné, abyste v něm vy hrál prim. Vzhledem k mému výsadnímu postavení v obci by to vážně ohrozilo její chod…” Italští novináři nepochybně mimoběžnost promluv také rozeznali, protože svou pozornost přesunuli na to, že prezidentovi se líbilo vybavení papežského domu a srovnával to s vlastním životem v paláci Quirinale.
A český komentátor by k tomu dodal: My Češi z vlastní zkušenosti víme, jak dopadají taková setkání mezi představiteli státu (a strany) a katolické církve, či lépe řečeno jak nedopadají. Jedno z nich jsme mohli vidět mezi archivními televizními dokumenty v pátek 17. listopadu. Byl to záznam „zdvořilé návštěvy“ či „přátelského setkání“ Miroslava Štěpána u kardinála Tomáška. Taky tam cosi padlo o „sociální soudržnosti a pokoji a míru v pražských ulicích.“ Chod dějin to však už neovlivnilo.
Čteme-li papeže mezi řádky, uvědomíme si, že závěr z těchto diplomatických zdvořilostí může plynout jediný: Není důležité, abychom předstírali, že se máme rádi a tvářili se, že souhlasíme jeden s druhým, ale učme se chápat naši vzájemnou svobodu. Jenže co je to vzájemná svoboda ve vztahu státu a církve? Shodneme se na tom? Asi těžko. Ale možná, že Giorgio Napolitano, který býval častým hostem komunistických sjezdů a instruktáží v zemích střední Evropy v padesátých letech (i v Praze), na to nějakou svou teorii má. Dnes už je ovšem jiná doba A tak by se určitě rozhlédl po Benediktově soukromé knihovně a řekl dobrácky spolu s Schormovým Kantorem: „Soudruhu papeži, já říkám jedno: Lidé by se měli mít rádi. No řekněte přece, žilo se nám někdy lépe než dnes…?“
autor je nezávislý novinář
