Úvod a závěr předmluvy

K této knize o Ježíši, jejíž první část nyní představuji veřejnosti, jsem dospěl po dlouhé vnitřní pouti. Za časů mého mládí – v třicátých a čtyřicátých letech – vyšla řada povzbudivých knih o Ježíšovi. Připomenu pouze na jména některých autorů: Karl Adam, Romano Guardini, Franz Michel Viliam, Giovanni Papini, Jean Daniel-Rops. Ve všech těchto knihách byl obraz Ježíše Krista vykreslen podle evangelií: jak žil na zemi a jak, i přesto, že byl plně člověkem, přiváděl současně lidi k Bohu, s nímž – jakožto Syn – byl jedno. Tak skrze člověka Ježíše se stával viditelným Bůh, a vycházejíc od Boha, bylo možné vidět obraz spravedlivého člověka. Situace se změnila počátkem padesátých let. Propast mezi „historickým Ježíšem“ a „Ježíšem víry“ se stále zvětšovala; jeden od druhého se viditelně vzdaloval. Jaký smysl však může mít víra v Ježíše Krista, v Ježíše, Syna živého Boha, jestliže pak člověk Ježíš byl tolik odlišný od toho, jak ho představují evangelisté a jak ho - vycházeje z evangelií - hlásá Církev? Pokroky historicko-kritického bádání vedly ke stále malichernějším rozlišováním mezi různými směry tradice. Postava Ježíše, na němž spočívá naše víra, se za nimi stávala stále nejistější a nabývala stále mdlejších rysů. Současně rekonstrukce tohoto Ježíše, jehož bylo třeba hledat za tradicemi evangelistů a jejich zdroji, si stále více protiřečily: od nepřátelského revolucionáře Římanů, který se stavěl proti ústavní moci a přirozeně neuspěl, k tichému moralistovi, který všechno dovoluje a nevysvětlitelně končí tím, že způsobí vlastní pád. Kdo pak přečte několik takových rekonstrukcí, může bez váhání prohlásit, že jsou mnohem více portréty autorů a jejich ideálů. Během této doby rostla nedůvěra k těmto obrazům Ježíše, a samotná postava Ježíše se nám ještě více vzdálila. Všechny tyto pokusy za sebou zanechaly, jako společného jmenovatele, dojem, že o Ježíši toho jistě víme jen velmi málo a že jeho obraz vytvořila až později víra v jeho božství. Tento dojem mezitím pronikl hluboko do obecného povědomí křesťanů. Taková situace je pro víru dramatická, neboť činí nejistým její odkaz: hrozí totiž, že niterné přátelství s Ježíšem, z něhož vychází, tápe v nicotě.

…. Vnímal jsem potřebu poskytnout čtenářům tyto metodické indikace, protože naznačují cestu mého výkladu Ježíšovy postavy v Novém zákoně. Pro mou prezentaci to především znamená, že důvěřuji evangeliím. Nepochybuji přirozeně o tom, co říká koncil a moderní exegeze o literárních druzích, o úmyslu rčení, o komunitním kontextu evangelií a jejich mluvě v tomto živém kontextu. I když toto všechno přijímám, nakolik mi to bylo možné, chtěl jsem se pokusit představit Ježíše evangelií jako skutečného Ježíše, jako „Ježíše historického“ v pravém slova smyslu. Jsem přesvědčen, a doufám, že si to uvědomí i čtenář, že tato postava je mnohem logičtější a z hlediska historického také pochopitelnější, než rekonstrukce s nimiž jsme se museli v posledních desetiletích konfrontovat. Mám za to, že právě tento Ježíš – Ježíš evangelií - je postavou historicky vážnou a přesvědčivou. Jen to, že došlo k něčemu mimořádnému, že Ježíšova postava a jeho slova radikálně překonávaly všechny naděje a očekávání doby, je výkladem jeho ukřižování a jeho působivosti. Už necelých dvacet let po Ježíšově smrti nacházíme úplný výklad kristologie ve velkém hymnu na Krista v listu Filipanům (Fil 2,6-8), kde se o Ježíši říká, že byl rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, stal se člověkem, ponížil se až k smrti na kříži a že jemu náleží hold tvorstva, adorace, o níž u proroka Izaiáše (Is 45,23) Bůh prohlásil, že náleží jen jemu. Kritické bádání si právem klad otázku: co se událo v těchto dvaceti letech od Ježíšova ukřižování? Jak se dospělo k této kristologie? Činnost anonymních komunitních formací, jejichž představitele se snaží najít, ve skutečnosti nic nevysvětluje. Jak by tato neznámá shromáždění mohla být tak tvůrčí, tak přesvědčit a vzbudit pozornost? Není snad z historického pohledu logičtější, že velikost spočívá na počátku a že Ježíšova postava dala prakticky překonat všechny dosud známé kategorie a tak mohla být pochopena jen tím, že se vyjde z Božího tajemství? Přirozeně, věřit, že právě jako člověk byl Bůh a dával to poznat v závoji podobenství, nicméně stále jasnějším způsobem, to přesahuje možnosti historické metody. Naopak, jestliže vycházeje z tohoto přesvědčení víry čteme texty historickou metodou a její otevřeností k tomu, co je větší, tyto se nám otvírají, aby nám ukázaly cestu a postavu, hodnou víry. Tehdy se stává jasným jednak boj na vícero rovinách stran Ježíšovy postavy, o němž čteme ve spisech Nového zákona, ale i přes všechny odlišnosti hluboký soulad těchto spisů.

Je zřejmé, že tímto pohledem na Ježíšovu postavu jdu až za hranice toho, co říká například Schnackenburg, jako představitel značné části současné exegeze. Věřím však, že čtenář pochopí, že tato kniha nebyla psána proti moderní exegezi, nýbrž s velkým uznáním k mnohému, co nám dala a nadále dává. Dala nám poznat velké množství pramenů a chápání, díky nimž se nám Ježíšova postava zpřítomňuje s živostí a hloubkou, jakou jsme si před několika málo desetiletími ani nedokázali představit. Snažil jsem se jen jít za pouhý historicko-kritický výklad a použít nových metodologických kritérií, která nám dovolují vlastní teologický výklad Bible a která přirozeně vyžadují víru, aniž bychom se kvůli tomu chtěli a vůbec mohli zříci historické vážnosti. Jistě není vůbec zapotřebí výslovně uvádět, že tato kniha naprosto není úkonem magistéria, nýbrž je pouze vyjádřením mého osobního hledání „Pánovy tváře“ (Žalm 27,8). Proto mi kdokoli může oponovat. Žádám jen čtenářky a čtenáře, aby četbě předcházela sympatie, bez níž není možné žádné porozumění.

Jak jsem zmínil začátku předmluvy, niterná cesta k této knize byla dlouhá. Mohl jsem na ní začít pracovat během letní dovolené 2003. V srpnu 2004 jsem pak dal konečnou formu 1.-4. kapitole. Po mém zvolení na římský biskupský stolec jsem využíval všech volných chvil, abych v ní pokročil. Protože nevím, kolik času a kolik síly mi ještě bude dopřáno, rozhodl jsme se nyní vydat jako první část knihy prvních deset kapitol, které jdou od křtu v Jordáně až k Petrovu vyznání a Proměnění.

Přeložil Josef Beníček. Uvedené úryvky z připravované knihy Benedikta XVI. zveřejnilo v úterý nakladatelství Casa Editrice Rizzoli.