Koinonii provázela v minulých letech v církevních kruzích relativně kontroverzní pověst mírně „sektářské“ skupiny katolíků a dřívější „výjezdy“ představeného P. Alvara za hranice plzeňského biskupství (zvláště na Moravu) byly tvrdě zakázány arcibiskupem Graubnerem. Toto rozhodnutí je ze strany Koinonie respektováno a dochází tak k absurdní situaci, kdy v misijním prostředí západních Čech naleznete u kostela desítky aut s poznávacími značkami z celé republiky. Společenství má řadu příznivců mezi křesťany všech věkových skupin, kteří na západ Čech směřují na pravidelná setkání či zakládají v místech svého bydliště modlitební společenství působící v podobném duchu.

I tak trochu ze zvědavosti jsem se rozhodl se svojí ženou zavítat první únorový víkend na setkání Koinonie „Ježíš uzdravuje“ a blíže toto společenství poznat. V mém případě šlo o první zkušenost s komunitou podobného zaměření a s charismatickým hnutím vůbec. Necítil jsem se být předpojatým, vezl jsem si ovšem špetku zdravé skepse a nedůvěry.

Setkání začalo v sobotu ráno „rozehřívacím kolečkem“ zpěvu, chval a vzývání Ducha Svatého. V této nadšené a povznášející atmosféře jsem se ocitl poprvé a vzhledem ke své povaze jsem si s ní nevěděl rady. S šálkem kávy, která se podávala v zadní části sálu, jsem se raději „uklidil“ do rohu a vše pozoroval. Atmosféra se slovy líčit nedá, rozhodně jsem se ale necítil nesvobodně či nucen se také zapojovat do „akce“. Tento můj pocit se nesl celým setkáním. Nikdo mě do ničeho nenutil a nikdo si nevšímal mých osobních projevů. Seděl jsem nebo stál, kdy se mi chtělo (i když ostatní třeba dělali opak), byl jsem v klidu, i když kolem mně byly všechny ruce zvednuté a zněly písně chval či modlitba v jazycích, mohl jsem odejít a přijít, kdy se mi zachtělo. Zní to možná banálně, ale tato skutečnost zcela vyvrátila mé předsudky, které jsem o charismaticích  měl z minulosti, totiž, že vnější projevy jsou často formou „nátlaku“, radování se za každou cenu je povinností a vytrácí se duchovní podstata. V Liticích to neplatilo.

Páteří celodenního programu byly přednášky otce Alvara na téma „Uzdravení“ uvedené v kontextu několika biblických příběhů (Tobijáš, Naamán, Saul apod.) a večerní modlitba za vnitřní a tělesné uzdravení. Chvíli mi trvalo zvyknout si na energický projev a vystupování P. Alvara, ale brzy jsem mu přišel na chuť (italská mentalita je pro naši čecháčkovskou „umírněnost“ vybornou šokovou terapií). Člověk se málokdy při výkladu na duchovní témata od srdce zasměje a málokdy sáhne ihned po tužce a papíru, aby si dělal poznámky. Stalo se. V prvních chvílích se mi jevily úsměvnými i „živelné“ projevy sálu provázející výklad kněze souhlasnými výkřiky „Amen!“. Později jsem je chápal jako zcela přirozený projev publika (uvědomil jsem si, že často cítíme stejnou potřebu reagovat - a to nejen v kostele - ovšem souhlas či nesouhlas raději nevyslovujeme nahlas. Jaká škoda!). Otec Alvaro je knězem, který hluboce studuje Bibli, přemýšlí o textech ve všech historických, teologických a obecně lidských kontextech, vystupuje naprosto přirozeně a především si svůj slovní projev pečlivě připravuje.

Litický kostel

Vrcholem celého setkání byla večerní modlitba za uzdravení. Nedokážu posoudit věrohodnost modliteb za fyzické či duchovní uzdravení konkrétních lidí v sále a jejich skutečný dopad na dané jedince. Setkal jsem se s touto skutečností poprvé a je pro mě velkým důvodem k přemýšlení. Šlo však o velmi intenzivní zážitek a lidé, kterých se uzdravení týkalo, vystupovali velmi upřímně.

Nezapomenutelným zážitkem byla nedělní bohoslužba. Že se nacházím skutečně ve své mateřské církvi dokazoval velký důraz na eucharistii. Při mši bylo vše v pohybu (Boží lid i kněží). Ani chvíli jsem se nenudil, ačkoli mše trvala podstatně déle, než je u katolíků obvyklé. Současně nešlo ani v nejmenším o povrchní show, ale o důstojnou a živou liturgii (už dlouho jsem něco takového nezažil). Nemohu se zbavit dojmu, že komunita převzala navíc velmi pozitivní a hluboký pohled na Bibli od protestanských bratří (texty písma minulé neděle si na základě kázání pamatuji ještě dnes, což se mi moc často nestává), sympatický je i důraz na ekuménu, dobře patrný z modliteb a slov otce Alvara.

Setkal jsem se u některých církevně činných jedinců s názorem, že biskup Radkovský si v zoufalé snaze o duchovní povznesení západních Čech přizval ke spolupráci kontroverzní skupinu křesťanů, kdežto v ostatních regionech není nutné se ze strany biskupů pouštět do podobných experimentů. S pokrytectvím a jednostrannými soudy jsem se u kléru setkal mnohokrát, řídím se proto raději v této věci vlastním úsudkem. Litice evidentně žijí a stávají se novým centrem českých katolíků charismatického zaměření. Nic kontroverzního jsem nezažil ani neviděl, odjel jsem duchovně obohacen a v hlavě mi vrtá (v pozitivním slova smyslu) spousta věcí.

Domnívám se, že je smutným omylem moravských biskupů striktní zákaz působení uvedené skupiny křesťanů v tomto regionu, obzvláště vzhledem k realivně velkému počtu jejích tamních příznivců. Umožnění vzniku alespoň jednoho komunitního centra v rámci Moravy či jiných částí republiky by jistě umocnilo pestrost a hloubku katolické zbožnosti u nás. Namísto toho se nemohu zbavit dojmu, že výše popsaná skupina křesťanů dostala před lety nálepku, které se už tak snadno nezbaví. Přitom by snad nestálo tolik úsilí, aby ji biskupové blíže poznali a konfrontovali se zástupci Koinonie své představy o jejich působení v rámci regionu (to, že kooperace fungovat může, dokazuje úzká spolupráce s biskupem Radkovským). V tomto případě pociťuji, že se jedná o neschopnost církevní hierarchie objektivně a racionálně posoudit přínos nových proudů v křesťanství a katolíci, kteří jakýmkoli způsobem vybočují z představy „tradiční zbožnosti“ jsou mnohdy považování za sektáře či heretiky. Škoda, že omezenost tohoto pohledu pochopilo zatím jen málo biskupů. Ostatně, ať již bude rozhodování církevních představitelů v této skutečnosti jakékoli, doufejme, že Litice zůstanou místem živého společenství naší církve.

Foto: www.koinonia.cz . K článku bylo založeno diskuzní forum.