Nový film otce a syna Svěrákových Vratné lahve trpí nenápaditostí scénáře, opakujícími se klišé, nesourodostí typů postav i prostředí a zdvojenými pointami. Dojmout může jen klienty Poštovní spořitelny, kteří na vznik filmu nedobrovolně přispívají nehoráznými bankovními poplatky.

Režisér Jan Svěrák a scénárista Zdeněk Svěrák často vydávají své filmy za to, čím ve skutečnosti nejsou. Byl to případ Kolji, který navzdory názvu nenabízel příběh opuštěného ruského chlapce v Čechách, ale hlavní pozornost upíral na stárnoucího pražského sukničkáře Louku. Právem tudíž kritikové vyčítali tvůrcům, že film se měl spíše jmenovat Franta.

Podobný podvod nakonec divák odhalí u Vratných lahví. Navzdory reklamním upoutávkám je výkup lahví jen zcela okrajovou dekorativní složkou příběhu, která je navíc ve vztahu k dalším jeho částem v naprosto nesourodém vztahu. Divák očekává laskavé či dojemné retro, pochopil by učitele, který z politických důvodů odešel do výpomocné profese v socialistické samoobsluze mezi hrabalovsky plebejské postavičky a sledoval život společnosti „zdola“. Bohužel Svěrák netočil retro, ale zasadil příběh do současných kulis, kde unavený neurotický učitel Tkaloun nemůže vydržet s nezvedenými školáky, a proto se rozhodne hledat jinou profesi. Ovšem představa pětašedesátiletého učitele, který by jezdil na kole a doručoval zásilky a pak přijímal lahve v supermarketu až do chvíle, kdy nainstalují „moderní stroj“ na vracení lahví, je v kulisách současné společnosti poněkud těžkopádná.

Právě proto se postava Tkalouna (Zdeněk Svěrák) pohybuje filmovým příběhem jako tanečník na plese v potápěčských botách. Svěráci museli příběh „vylepšit“ něčím trvanlivějším než nevěrohodnými reáliemi supermarketu, a tak zcela prvoplánově zvolili erotiku. Tkalouna pronásleduje erotická fantazie (zasazená kam jinam než do vlakového kupé), a protože stárnoucí manželka ho už nepřitahuje, rozhlíží se všude kolem, kde to potenciálním dobrodružstvím může provokovat asi jen Svěráka a scénáristy televizních komedií 80. let.

Jenže dramatická stavba má své zákonitosti, a tam, kde nevěra může nabývat komické či mravoličné účinnosti anebo naopak tragického prozření, Svěrák vůbec nezabrousil. Tkaloun s květinami jdoucí k bývalé kolegyni nepůsobí komicky ani pateticky, ale pouze trapně. Co by v odlišném talentovanějším komediálním provedení rezonovalo jako groteska po vzoru Woodyho Allena, utápí se v maločeské upachtěnosti a dávno známých klišé. Pod lehce nahozenými kulisami současnosti se každou chvíli ukazují ohoblovaná prkna myšlenkově chabého příběhu s nesourodými typy postav v nepadnoucích kostýmech vycpaných lascivní vatou.

Že si servírka ve vyzývavém oděvu píše účetní čárky kdesi do podbřišku místo na papír, může být scénáristická hříčka, proč by ale vracela každý den skleněné lahve v obchodě, už pochopíme stěží. Leitmotiv vlaku prostoduše napovídá ubíhající čas (který se v celém filmu velmi líně vleče), nezdravící studenty už jsme viděli v mnoha jiných filmech, raketový vývoj vztahu mezi Helenkou a Robertem je vypůjčený z červené knihovny a Helenčin neuspokojený manžel sem zabloudil patrně z Nemocnice na kraji města oklikou přes panství Barona Prášila. A abychom just byli v Čechách, tak tam zamícháme náboženské poblouznění jako vystřižené z agitek 50. let.

Celkový dojem nemůže než zklamat diváka, který očekává alespoň malou sondu do duše společnosti. Ale to by chtěl od Svěráků mnoho. Musí mu stačit, že ke vstupence dostane prázdnou láhev za tři koruny, kterou může vrátit (vskutku originální nápad). Pokud má navíc účet u Poštovní spořitelny, která byla generálním partnerem filmu, může nad kumulovanými bankovními poplatky opravdu zaplakat.

Záběry z filmu a natáčení - www.vratnelahve.cz