„Zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou, běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.“ (Flp 3, 13-14) Tato slova píše Pavel Filipským, a to v okamžiku, kdy chce zažehnat drobný rozkol, který se tamější církevní obci otevírá. Ten rozpor se týká staré známé věci – kdo je opravdický křesťan? Je křesťanem i ten, kdo není obřezán? Je to typický spor, který známe asi i my – když založíme třeba nějaké hnutí, nějakou společnost, do které pak přijdou nějací nováčci, budeme vzpomínat na „otce zakladatele“ a přemýšlet o tom, jak se ta nynější skupina proměnila. Budeme si myslet, že čím déle je člověk v hnutí, tím je opravdovějším členem, možná budeme vyžadovat úctu od ostatních apod.

A tím citelnější to bylo u prvotních křesťanů, kteří se začali jakoby rozlišovat na dvě skupiny – židokřesťany a pohanokřesťany, tedy na ty křesťany, kteří byli židovského původu, dodržovali zákony, byli obřezaní a nyní poznali tolik očekávaného Spasitele, a na křesťany, kteří nikdy žádného Spasitele nečekali, židovské zákony nedodržovali, nebyli proto ani obřezáni a přesto poznali Krista a stali se křesťany. Tak do takové společnosti Pavel píše. A nepíše se záměrem rozsoudit tento spor, přiklonit se na jednu z těchto dvou stran nebo se pokusit o jejich usmíření. Ne, on ten spor úplně maže. On říká: podstata obřízky je v něčem jiném, nová obřízka spočívá v přijetí Krista, v ničem jiném.

Rád bych se ale zaměřil na osobu Pavla – na to, kým on byl a jaký to má význam pro to, co hlásal ve vztahu ke sporu pohanokřesťan – židokřesťan. Pavel byl z té první skupiny, byl židem, narodil se z kmene Benjaminova, dostalo se mu vzdělání v zákoně a patřil mezi vynikající studenty. Pavel studoval u rabiho Gamalilea, jehož škola byla mj. známa svým zájmem o pohany a řeckou kulturu, Pavel tak znal jak hebrejsko-aramejský svět, tak také svět řecký. Pavel měl tedy velmi slušné vzdělání, které doplňoval svou horlivostí a stal se neúnavným zastáncem židovské víry, sám se označuje za farizeje (Flp 3, 5). A jako takový pronásleduje křesťany, a činí tak až do doby svého obrácení, které se událo při cestě do Damašku (kam jel ostatně znovu pronásledovat křesťany). Čili opět převedeno do dnešní řeči – byl téměř fanatickým zastáncem své ideologie, nebyl jen poslušným členem své partaje, ale dokonce se podílel na utváření a aplikování její politiky. Pavel vzhledem ke svému vzdělání a své horlivosti mohl znamenat skutečně velmi důležitou postavu mezi tehdejšími židy.

Jenže Pavel se obrací a obrací se o sto procent. Co považoval za zlé a špatné, to teď vyznává a vyznává to s horlivostí sobě vlastní. A vyrovnává se se svojí minulostí – nebojí se o ní hovořit, sám ji dává za příklad, ale už se jí nezatěžuje. On jakoby říká: co bylo, to bylo. Hlavní je to, že teď jsem s Kristem, že bojuji za to, co považuji za správné. To je pro Pavla nesmírně důležité: on se neohlíží za svou minulostí, ale běží k cíli. Přemýšlí nad tím, co teď právě může udělat, nikoli nad tím, co provedl. A v tomto smyslu řeší koneckonců i spor o obřízku, který se v tomto světle stává zcela irelevantním a nicotným.

Důležité je, že s tím, co hlásá, byl i přijat. On, pronásledovatel křesťanů, je najednou člověkem, který jim sám píše, který zakládá další obce, navštěvuje je a je jimi přijímán. A přitom všichni museli vědět, že je to ten Pavel, který původně křesťany pronásledoval, možná některým zajistil vězení, smrt. Přesto přese všechno – byl přijat a dokázal udělat velké věci a svým příkladem mnoho lidí obrátit.

Je zvláštní, že Bůh si pro své dílo vybral člověka, jehož život se zpočátku ubíral úplně jiným směrem. Dokonce si vybral člověka, který šel proti Kristu samotnému. Vybral si člověka, kterého my bychom si možná nikdy nevybrali.
Pavel udělal jednu obrovskou věc, sám říká: vzdal se vlastní spravedlnosti, která pocházela ze zákona a přijal spravedlnost založenou na víře. On se vzdal toho, co celý život studoval, vzdal se velké „jistoty“ toho, že pokud bude dodržovat zákon, bude spasen. Vzdal se toho, co bylo považováno za JISTÉ a udělal odvážný krok do neznáma. Krok za tím, co považoval za pravdivé, upřímné a správné. Stálo ho to opuštění pohodlné jistoty toho, že stačí dodržovat předpisy a spása přijde automaticky, vzdal se svého postavení, svého majetku. Začal od nuly, stanul před Kristem stejně čistě a otevřeně, jako Marie před andělem, který jí zvěstoval, že počne Syna. A to považuji za to světlo z nebe, které na Pavla zazářilo po cestě do Damašku. Bylo to světlo odvahy, síly a poznání. Světlo, po kterém touží každý z nás.

A tak si říkám, jak bychom přijali Pavla dnes? Kdybychom byli tehdejší „židé“ – v dnešních podmínkách bych řekl třeba komunisté – asi bychom Pavla za vystoupení ze strany nepochválili. Do roku 89 by to neměl snadné. A co po roce 89? Prošel by lustracemi? Dokázali bychom ho přijmout? A jak se chováme k bývalým komunistům? Kteří se dnes hlásí k něčemu úplně jinému? S trochou nadsázky ke „komunistodemokratům“? Odlišujeme je od „disidentdemokratů“? Je těžké, velmi těžké „zapomenout na to, co je za námi, upřít se k tomu, co je před námi a běžet k cíli, abychom získali nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši“. Na minulost nesmíme zapomenout – je to naše učitelka. A už vůbec bychom neměli zapomenout na to, co zlého nám přinesla. A měli bychom znát ty, kdo se dopustili zlých věcí a dodnes toho nelitovali. Ale neposuzujme je spravedlností podle zákona, ale podle Krista. Dnes už patří tehdejší komunisté na smetiště dějin. Ale nenechme je, aby nám zabránili v našem životním běhu!

Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autorů.

František Bublan (narozen 17. září 1979), absolvent Teologické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, obor teolog. V roce 2002-2003 v rámci programu Socrates Erasmus roční studium na Katholieke Universiteit Nijmegen v Nizozemí. Po ukončení studia zaměstnán na odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra, zodpovědný za realizaci projektů Zahraniční rozvojové spolupráce a za humanitární pomoc. Od října 2006 vedoucí Střediska humanitární pomoci, rozvojové spolupráce a krizového řízení Diecézní charity Brno.