Seznamka
Žijeme v době, která je posedlá informacemi. Informace ovládají média, prolamují bariéry našeho soukromí, zahlcují naše počítače a někdy i kapacitu našeho vnímání. Říká se, že žijeme v „informačním věku“ a v „informační společnosti“. Kdo má informace, má moc. Kdo je nemá, jako by ani nežil… Informace mohou být významné, ale i ďábelsky nebezpečně, nebo také ďábelsky zbytečné.
„Ty jsi asi jediný, kdo nemá informace o tom, co se stalo v Jeruzalémě…“ říkají vlastně dva z Ježíšových učedníků neznámému spolupoutníkovi. Oni jsou přece informováni o tom, co se stalo s Ježíšem, a to je přimělo k cestě. Těch 11 kilometrů z Jeruzaléma do oázy Emauz je snad nejtěžší cesta v jejich životě. Utíkají ne někam, ale hlavně od něčeho - pryč od toho, co prožili, z míst, kde je s Ježíšem potkalo mnoho krásného, ale kde teď každý kámen a každý strom na ně volá, že Ježíš prohrál.
V Jeruzalémě je dusno. Na pahorku za městem jsou ještě vidět zbytky křížů… Jeden z těch dvou, Kleofáš, už mluví o Ježíšovi v minulém čase. Věřili jsme a doufali jsme, ale to už je minulost. Ježíš už není. Naletěli jsme.
Proč si učedníci nepamatují Ježíšova slova o jeho smrti a vzkříšení aspoň tak dobře jako ti, kdo ho dostali na kříž? Proč aspoň nevzali vážně informaci žen to ráno prvního dne po sobotě? Proč jsou obtíženi ztrátou paměti? Proč mají informační bariéru vůči poselství evangelia často právě ti, od kterých se to nečeká? Zklamaní poutníci se svěřují neznámému, který se k té smutné dvojici přidal. Neznámému, který nemá informace. Netuší, že se zpovídají právě tomu, koho už odepsali. Skoro mu vyčítají, že je jediný, který neví nic o tom, co se v posledních dnech v Jeruzalémě stalo - a ve skutečnosti on je jediný, který to opravdu ví. Trpělivě jim vysvětluje, co se skutečně stalo. Že to byla cesta, kterou připravil Bůh. Že poslední slovo v tomto příběhu nemá a nemůže mít nenávist a podlost, ale Ježíš, který vstal z mrtvých.
„Zůstaň s námi, už je večer a den se schyluje,“ zvou ho. Je večer, už je skoro pozdě a on je poslechne a zůstává.
Sedají k večeři a on sám vezme režii toho večera do svých rukou: Vezme chléb, vzdá díky, láme a rozdává jim… Teď jim to dochází. Ano, je to On, Ježíš ukřižovaný a vzkříšený.
Ti dva asi nebyli při tom, když se svými dvanácti slavil poslední večeři, ale přesto tuší, o co jde. Právě toto církev od svých prvních dob velmi dobře zná a to společenství stolu jí provází proměnami věků. "Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?" Ti dva už nikam neutíkají. Vracejí se zpátky k ostatním učedníkům, aby se s nimi podělili o novou informaci, která všechno mění, a zjišťují, že se svou radostí už nejsou sami. Ježíš žije a ukázal se i dalším. Informace o jeho vítězství nad smrtí už se šíří.
Příběh Emauzských učedníků je i dnes živý. Často se nám zdá, že Ježíš a jeho věc v tomto světě prohrává. Kdo z nás opravdu věří v Ježíšovu přítomnost a moc v oblastech, které do jeho sféry vlivu jakoby nepatří: v politice, právu, ekonomice, v rodinách a mezilidských vztazích? Tam umřel? Tam prohrál? A my jdeme do Emauz? I v církvích nacházíme ty, kteří spíš od něčeho utíkají, než někam směřují. Ano, všichni někdy od něčeho utíkáme. Od svých minulých proher a zranění, od svých někdejších hrdinství, která se ukázala jako zbabělost. A Ježíš je možná jen hrdinou z historie, víme, co řekl a vykonal, ale neuvědomujeme si, co říká a koná právě teď. Že jde s námi.
Jde s námi, i když nemáme sílu a odvahu žít jeho vzkříšením, když naše svědectví o něm nám samým zní dutě a prázdně. Jde s námi a otevírá nám Písmo, abychom v něm nalezli svědectví o Boží lásce pro svůj každodenní život. Zůstává s námi a zve nás ke svému stolu, abychom ho poznali a zakusili jeho svátostnou přítomnost a blízkost.
Přeji Vám, aby radost ze vzkříšeného Pána, která naplňuje Církev, žila i ve Vás. Přeji Vám požehnané Velikonoce.
Kristus vstal z mrtvých!
Pokoj Vám!
Autor je biskupem Starokatolické církve. Z pastýřského listu k Velikonocům 07 laskavě poskytnuto redakci Magazínu ChristNet.eu. Nadpis redakční.
